Veřejný ochránce práv - Komentář ombudsmanky: Lidé s postižením u nás marně hledají důstojný domov
Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888


Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Aktuálně > Tiskové zprávy 2020 > Komentář ombudsmanky: Lidé s postižením u nás marně hledají důstojný domov

Komentář ombudsmanky: Lidé s postižením u nás marně hledají důstojný domov

13. února 2020

Nová finská premiérka Sanna Marinová se ujala své funkce s prohlášením, že chce budovat společnost, ve které může být každé dítě tím, čím chce a ve které může každý žít důstojně. Zní to banálně a samozřejmě, ale v naší zemi to samozřejmé bohužel není. V minulém roce jsme to mohli vidět například v případě dvou měst, kde obyvatelé odmítli, aby mezi nimi žili lidé s postižením.

Na přelomu února a března minulého roku žilo Česko událostí, kdy se občané ve Svitávce na Blanensku postavili proti záměru vybudovat zde chráněné bydlení pro lidi s lehkým mentálním postižením. Konec roku byl bohužel ve znamení téhož, kdy se proti stejnému záměru postavili lidé v Náměšti na Hané. V obou případech se jednalo o bydlení pro pouhých dvanáct lidí.

Fámy a dezinformace

Ve Svitávce podepsalo petici zhruba 300 obyvatel z 1800, v Náměšti pak 650 z 2000. Ve Svitávce měly být postaveny dva rodinné domy, ve kterých měli bydlet lidé s lehkým a středním mentálním postižením. Bydlení jim mělo zajistit důstojný a pokud možno samostatný život a pomoci jim se začleněním do společnosti. Bohužel je společnost odmítla. Mezi lidmi se začaly šířit zprávy o tom, že zde budou bydlet bez kontroly sexuální devianti. Jihomoravský kraj, který zde domy chtěl postavit, od svého záměru ustoupil. Domy se nakonec začaly stavět v nedalekých Boskovicích, jejichž starosta záměr uvítal.

V Náměšti na Hané jsme začátkem prosince sledovali podobný scénář. Petici podepsala dokonce i starostka obce a podpořilo ji zastupitelstvo. Jedním z uváděných argumentů bylo, že dojde ke ztrátě hodnoty nemovitostí v sousedství a že není vhodné, aby se blízko dětí pohybovaly osoby s postižením. Bydlení zde mělo nalézt dvanáct osob s mentálním nebo fyzickým postižením z Litovelska, kde jich nyní žije v jednom zařízení sto.
Je opravdu možné, že se v naší zemi nenajde důstojné bydlení pro dvanáct lidí, kteří se narodili trochu jiní, než je běžný standard? Samozřejmě se stává, že lidé podlehnou fámám a dezinformacím a kdyby měli informace lepší, jednali by jinak. Zarážející v obou případech ovšem je, že do zmíněných vesnic nevyrazil žádný náš přední politik, ministr, premiér nebo prezident, aby se zastal lidí, kteří to potřebují.

Lidé mohou mít různé obavy, ale je povinností politiků tyto obavy vysvětlovat a řešit a ne utíkat před každým projevem nesouhlasu. Zastupují totiž všechny obyvatele naší země, tedy i ty, kdo se sami ozvat neumí. Projevená averze obyvatel vůči lidem s postižením by nás však překvapovat neměla. Je vyjádřením toho, jak sám stát přistupuje k ohroženým skupinám obyvatel. Kdo dnes vůbec patří do naší společnosti a má v ní zajištěné právo na důstojný život?

Když se vrátím k prohlášení finské premiérky, pak neplatí, že u nás může být každé dítě tím, čím chce. Děti z vyloučených lokalit a deprivovaných rodin nemohou být, čím chtějí, protože jsou uvězněny v pasti chudoby, která se u nás reprodukuje. Do jaké rodiny se narodíte, určuje to, co z vás bude v mnohem větší míře, než je u našich evropských sousedů obvyklé. Jiné děti se nacházejí v kojeneckých ústavech, v čemž jsme v rámci Evropy bohužel smutným unikátem.

V uplynulých letech jsme pak mohli sledovat, kdo všechno u nás důstojně žít nemůže. Nejen Romové a chudí lidé ve vyloučených lokalitách, nově také uprchlíci, které naše politická reprezentace odmítla přijmout, byť v počtu několika desítek dětí. Často jsme slýchali, že se musíme starat o své vlastní lidi. Ale jak se o ně staráme?
Ani v roce 2020 nemáme a mít nebudeme zákon o sociálním bydlení. Chybí nám zcela elementární norma, která by pomohla těm, kdo se potácejí na dně, a postavila je na nohy, což je základní hodnota každého fungujícího sociálního státu. Bydlení bylo vždy specifickou komoditou, jejíž dostupnost odlišuje státy vyspělé a zodpovědné od těch ostatních.

Přezíravost

Pokud se nyní chlubíme ekonomickým růstem a mizivou nezaměstnaností, pak je právě tento přezíravý postoj k těm, kdo z tohoto úspěchu netěží, naší největší ostudou. Příkladem může být třeba Brno, kde po úspěšném rozjezdu projektu Housing first, který dokázal prokazatelně dostat lidi z ulice zpátky do společnosti, došlo s novým vedením města k jeho praktickému ukončení. Lidé z ubytoven, nemajetní, matky samoživitelky a lidé bez domova tedy mají smůlu.

Velmi bych si přála, abychom žili ve společnosti, ve které budou znít slova finské premiérky banálně a samozřejmě. Která bude usilovat o to, aby mohlo být každé dítě tím, čím samo chce a ve které budou mít všichni zajištěn důstojný život. Myslím, že bychom mohli začít u lidí s postižením, kteří v naší zemi marně hledají důstojný domov. 

Anna Šabatová, ombudsmanka.

Komentář vyšel 29. ledna 2020 v Lidových novinách pod názvem Tahle země není pro postižený.

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv