Komentář: Jizvy

Již dnes dopadají na nás rány z obav o budoucí uspořádání světa a společnosti. Ztrácíme důvěru v dříve zaručený nebo alespoň udržitelný rozvoj společnosti a státu. Obáváme se, zda něco takového bude vůbec možné, a pokud ano, za jakou cenu a za jak dlouho. A jaké úsilí budeme muset my všichni vydat a jaké jizvy na našem společném „těle“ to způsobí.

Spoléháme na pomoc státu a jistě bude pomoženo mnohým, ale jistě nikoli všem tak, aby všichni byli přesvědčeni, že jsme dostáli spravedlnosti a lidskosti. Z lepších časů nám překvapivě i do dnešních dní zůstala snadno předvídatelná opozice, kdy zemanovské „všichni k pumpám“ z 90. let je zapomenuto a nahrazeno až komickým zpochybňováním všeho a všech.

Již dříve existující vážné pochybnosti o jednotě společnosti a srozumění alespoň na základních postulátech společné věci se v dnešních špatných časech prohloubily. A jak se nám budou, s naší dnešní zkušeností, v budoucnu poslouchat hlubokomyslné úvahy o „hranách Ústavy“, neústavnosti nebo nezákonnosti toho nebo onoho kroku vlády? Za situace nejen zákonného, ale i lidmi vnímaného jako zcela mimořádného a výjimečného stavu? Ve kterém se jen prohloubilo povědomí o bezvýznamnosti toho, co mnozí dosud považovali za své výsostné „právo“, aniž by bylo bráno v úvahu, že jakékoliv právo má smysl, jen pokud je člověk naživu.

Představa mnohých o diskriminaci vlastní existence bude jen posílena. Zejména těch, kteří čekají, že se někdo bez jejich vlastního přičinění postará. Ne že by takoví nebyli mezi námi i v dobrých časech, ale v časech nedobrých se snadněji zapomíná na potřebnou míru vlastního přičinění a příčina strastí se v davu snadněji hledá jinde.

Dnešní srdíčka v některých vietnamských prodejnách signalizující, že jejich majitelé a provozovatelé podávají pití a jídlo zdarma členům záchranných sborů, budou naopak v budoucnu snáze „léčit“ stále nám stigmatizované „jizvy“ českého rasismu, které se nám stále znovu a znovu, za pomoci „zahraničních pozorovatelů“ kdekdo snaží způsobovat.

Zjevně se prohloubí míra nerovnosti v odpovědnosti a plnění povinností, natož pak v občanských ctnostech. Co s myšlením těch, kteří jsou přesvědčeni, že si mohou dělat, co je napadne, když se jim daří kdekoho podplatit nebo zastrašit a denně vyhrávají nad státní byrokracií, nesměle hájící veřejný zájem?

Co s těmi, kteří jsou přesvědčeni, že ty „socky“ jim nemají co zakazovat vycestování nejen na prostou „lyžovačku“ do Itálie, ale tím spíše do letních luxusních středisek zábavy? S těmi, kteří již dnes, zatím nesměle, tvrdí, že „estébácká“ vláda nemá co mluvit do jejich představ o svobodě? Nestanou se tito zdůrazňováním svých soukromých představ trvalou krvácející ublíženeckou ranou na životě společnosti a státu? Lék na zajizvení ran, kterých se nám dostává, zdá se mi však být zatím v nedohlednu.

Stanislav Křeček, ombudsman

Vyšlo 23. března 2020 v Právu