Komentář ombudsmanky: Listopad 89 nám otevřel budoucnost. Kam půjdeme?

Hvězdné chvíle přicházejí jednou za čas. Kdyby dějinný zlom, tak jak ho známe v podobě sametové revoluce, nepřišel se 17. listopadem, přišel by později v trochu jiných kulisách. Zdánlivě monolitní režim se sesypal jako domeček z karet, protože „lid promluvil“ a najednou se ukázalo, že jsou věci hodně jinak, než se do té doby mohlo jevit.

Poslední roky bylo čím dál zjevnější, že je nekonkurenceschopný po materiální stránce, a dalo se tušit, že to, co ho brzdí především, je absence politických svobod, která mu neumožňuje se reformovat. Proto se režim zhroutil prakticky naráz ve všech zemích poté, co Sovětský svaz zahájil své reformy a neměl kapacitu ani vůli nadále vykonávat dohled.

Revoluce otevřela nové možnosti. Byť se může zpětně zdát, že existovala pouze jedna cesta, tedy ta, po které jsme se vydali, jasné ve skutečnosti nebylo vůbec nic. Ve společnosti byly samozřejmě přítomné i jiné vize. Přestože se diskutovalo o modelu sociálně-tržního hospodářství i o jiných podobách privatizace, prosadila se s velkou razancí cesta symbolizovaná pojmem trh bez přívlastků a silně rezonovalo ideologické klišé, že opravdu dobrý hospodář může být jen vlastník. Zvítězila cesta, která redukovala život společnosti na ekonomickou dimenzi a vsadila na čirý individualismus. Sociální, ekologická a spravedlnostní dimenze transformace byla v devadesátých letech popelkou.

Vysmívané „koření života“

Tato ideologie se velmi dobře sžila s ekonomickým technokratismem, a tak navázala nová éra na tu starou. Je to technokratismus bez vizí a ideálů, který se vine coby určující znak posledních třiceti let. Jak je tato cesta problematická, jsme intuitivně mnozí pociťovali, ale první kritickou artikulaci těchto procesů zformuloval Václav Havel ve svém rudolfinském projevu z prosince 1997:

„Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi – to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného koření života, aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována,“ řekl tehdy Havel před poslanci a o tři roky později pojmenoval to, co se v první porevoluční dekádě odehrálo, jako mafiánský kapitalismus.

Již zhruba čtvrt století se vede debata o tom, zda ona konkrétní podoba privatizace a ekonomické transformace byla správná nebo jediná možná. Dnes již snad existuje většinová shoda, že odpověď na obě otázky je záporná. O chybějícím právním rámci se ví. O čem se stále nemluví, je, že celé transformaci chyběl sociální rozměr.

Svobody politické a ekonomické válcovaly ty sociální, které se na velmi dlouho ocitly mimo zájem veřejné diskuse. Jako by se nesmělo za žádnou cenu nahlas připustit, že si za neúspěch nemůže každý sám, ale že jsou mnozí, celé skupiny obyvatel nebo celé regiony, obětí nových poměrů, které není v jejich silách ovlivnit. Kult individuálního úspěchu neměl pochopení pro to, že jsme lidmi díky společnosti a ve společnosti. Že naše jednání a náš život mimo společnost nemají valný smysl.

Důsledkům chybějící soudržné společnosti čelíme neustále a teprve v posledních letech se otevírají sociální témata a pozornost se soustřeďuje alespoň občas také k těm, které zanechal porevoluční vývoj jejich osudu.

Je svým způsobem neuvěřitelné a současně ilustrativní, že se třeba problém exekucí nechal dojít až tak daleko, aby coby sociální infekce zasáhl desetinu obyvatel naší země. Trvalo dlouho, než politické elity vzaly tento problém vůbec na vědomí. Než se s ním začalo velmi pomalu a opožděně – a je třeba říci, že stále nedostatečně – něco dělat. Tento jev není jen otázkou sociální, ale také otázkou spravedlnosti.

Důvěra postižených v právní stát je o mnoho nižší než u lidí, kteří fenoménem exekucí nebyli zasaženi. Ukázaly to zcela zřetelně nedávné sociologické výzkumy. Po všech zkušenostech z devadesátých let jsme opět nechali silnější zválcovat slabší a obohatit se na jejich účet.

Na ty slabší se zapomnělo

Dodnes nemáme zákon o sociálním bydlení, jenž mohl ochránit nejslabší, kteří se postupně ocitali na ulici nebo v absolutně ostudných ubytovnách, kde se na několika metrech čtverečních tísní celé rodiny i s malými dětmi. Již několik let vedeme bez jakéhokoliv reálného výsledku diskusi o tom, jak ochránit nejslabší, a jen pomalu nám dochází, že do problémů s bydlením dnes míří dokonce i střední třída.

A také to, že to není jen problém České republiky, ale prakticky problém celoevropský. Podobně se zdá, že nejsme schopni rozumně a účinně reagovat na další problém globálního rázu, jímž je změna klimatu. A zatímco jsme tak nějak poslepu mířili k obecnému cíli liberální demokracie západního střihu, ani jsme si pořádně nevšimli, že také tyto země se vyčerpaly, ocitly se v krizi a hledají z ní cestu ven. Samotný model, který jsme se snažili napodobit, se bude muset také měnit a změnit.

Klimatickou změnu a nerovnoměrnou distribuci světového bohatství jmenuji zástupně za všechny výzvy, které nás čekají. Globální změna klimatu je bezpochyby největším problémem současnosti a budoucnosti. Je proto těžko uvěřitelné, s jakou nezodpovědností a arogantní samolibostí k ní dnes přistupujeme.

Z minulosti bychom se ale měli poučit, že každý problém má více rozměrů. Musíme proto myslet na to, aby řešení klimatických problémů bylo sociálně únosné a nedopadalo neúměrně na ty nejslabší.

Cesta je otevřená i nyní

Naději dnes vidím v nejmladších generacích, které nejsou zatíženy ani minulým režimem, ale ani revolucí a bezprostředně následujícími roky. Které tak nemusí nostalgicky hájit žádné z těchto období ani jimi nejsou zbytečně ovlivněny. Díky tomu jsou tito lidé schopni vidět dnešní problémy, a nikoliv ty dávno minulé. Hledají proto řešení pro budoucnost, a nikoliv pro minulost. Dokonce si mohou dovolit ten nadhled, že je nestigmatizuje označení „levice“, což ještě před pár lety bylo v podstatě nepředstavitelné. Tváří v tvář budoucnosti nejsem skeptická. Nejen při revolucích totiž platí, že jsou různé cesty otevřené a možné. Platí to také ve společnostech svobodných a otevřených, které nepohání dějinné nutnosti ani vidiny konce historie. Otázkou je, zda dokážeme správně pochopit největší současné problémy, nalézat na ně řešení a ta pak prakticky realizovat. Naše naděje je v tom, že budoucnost není daná, ale jako svobodní lidé ji můžeme svou aktivitou spoluvytvářet.

Anna Šabatová, ombudsmanka

Text vyšel 15. listopadu 2019 v Hospodářských novinách.