Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Aktuálně > Tiskové zprávy 2018 > Nikdo nečeká spor o hrob nebo urnu, přesto k nim dochází

Nikdo nečeká spor o hrob nebo urnu, přesto k nim dochází

26. října 2018

V podnětech veřejnému ochránci práv se vždy objevovalo i téma pohřebnictví a práva na pietu. Nejčastěji si lidé stěžují na zrušení hrobu bez vědomí části příbuzných či na nemožnost uctít památku zemřelého kvůli znepřístupnění zpopelněných ostatků. V posledních třech letech šlo o třicítku případů a častěji než v minulosti v nich šlo také o hroby „na věčné časy“.

Lidé namítají, že po předcích zdědili hrobku vybudovanou na hrobovém místě, jehož pronájem měl být zaplacen „na věčné časy“ nebo „na dobu trvání hřbitova“. Správa hřbitovů však po dědicích – obvykle třetí generaci – najednou požaduje úhradu nájmu nebo doložení, že byl nájem kdysi zaplacen. Např. osmdesátiletý muž uváděl, že hrobové místo, na němž stojí rodinná hrobka, pronajali jeho prarodiče ve 30. letech. Ani on, ani jeho zemřelí rodiče nikdy žádný další nájem neplatili a v rodině se vědělo, že bylo hrobové místo zaplaceno na dobu trvání hřbitova. Nový správce hřbitova však po něm nyní požaduje doklad, že byl nájem ve 30. letech zaplacen. Jiný stěžovatel zase uváděl, že zdědil hrobku po předcích s doklady, že nájemné je zaplaceno na dobu trvání hřbitova. Správa hřbitova však po něm nyní požaduje předložení originálu smlouvy z roku 1922, kdy byla hrobka založena. Podobných případů je víc a stěžovatelé vždy uvádějí, že za celá léta po nich nikdo nájemné znovu nepožadoval a nezpochybňoval, že je hrobové místo zaplaceno na dobu trvání hřbitova a že na něm nevázne žádný jiný dluh.

Podle zástupce ombudsmanky jde o případy, které současný zákon o pohřebnictví pomíjí, přestože se na řadě pohřebišť nacházejí hrobová místa pronajatá v minulosti „na věčné časy“ nebo „na dobu trvání hřbitova“. Tento údaj bývá uveden ve hřbitovní matrice a není namístě ho zpochybňovat. Zákon o pohřebnictví sice počítá s tím, že nájem hrobového místa vzniká na základě písemné nájemní smlouvy se stanovenou výší nájemného, ale to platí pouze pro nově uzavírané smlouvy. V minulosti uzavřené smlouvy o nájmu „na věčné časy“ nebo „na dobu trvání hřbitova“ jsou i nadále platné. Pokud by tehdy smlouva nebyla uzavřena v písemné formě, měl podle zákona o pohřebnictví provozovatel hřbitova dva roky přechodného období na to, aby nejpozději do konce roku 2003 předložil takovému nájemci návrh smlouvy, v níž by ale zohlednil, že nájemné bylo v minulosti jednorázově zaplaceno. Lidem, kteří se dostávají do sporu o nájem „na věčné časy“ zástupce ombudsmanky doporučuje, aby se prostřednictvím správce hřbitova pokusili dohledat údaje ze hřbitovní knihy (matriky). V případě výhrad či pochybností o postupu správce hřbitova, je možné se obrátit na radu obce, které je zákonem o obcích uzavírání smluv o nájmu hrobových míst svěřeno.

Jestliže jsou spory mezi pozůstalými vnímány jako necitlivý zásah do práva na pietu, u chyb na straně pohřební služby to platí ještě výrazněji a pozůstalí mohou utrpět psychickou újmu. V jednom z neobvyklých případů pozůstalí řešili záměnu urny s popelem zemřelého. Člen rodiny zemřel v zahraničí, tam byla provedena kremace a místní pohřební služba poslala urnu s popelem letecky do České republiky. Rodina zde zajistila obřad v krematoriu a rozloučila se se zemřelým, ale pak jim přišla zpráva, že jim zahraniční pohřební služba zaslala urnu s popelem někoho jiného. Rodina tak musela znovu zařizovat přepravu urny do České republiky a „špatnou“ urnu odeslat zpět. Vzhledem k tomu, že chyby se dopustila zahraniční pohřební služba, jedinou možností domáhat se náhrady nebo odškodnění za psychickou újmu, je možné jedině v dané zemi prostřednictvím tamních právních předpisů.

Obecně platí, že urnu s ostatky jsou vydány tomu, kdo sjednal pohřbení. Tato osoba pak rozhoduje o tom, kde urnu uloží a zpravidla se tak děje na základě dohody pozůstalých. V praxi ale dochází k případům sporů mezi pozůstalými o místo uložení urny, protože zákon o pohřebnictví neukládá povinnost uložit urnu na veřejném pohřebišti. Zejména jde o případy zemřelých, kteří byli rozvedení nebo žili s druhem či družkou, ale do „sporů o urnu“ se promítají i nejrůznější rodinné neshody a vzájemná nevraživost tak jde doslova až za hrob. V jednom z případů pozůstalý syn uváděl, že nový manžel jeho matky odmítá uložit urnu s jejím popelem do hrobu na hřbitově a zamezuje tak pozůstalým přístup k ní. Urnu uložil v selské usedlosti v horské vesnici, takže syn a další příbuzní se nemohou ani v den „Památky zesnulých“ k urně dostat a uctít památku zemřelé. Jiná stěžovatelka uváděla, že švagrová uložila urnu jejich tchána doma a ostatním brání v přístupu k ní. Někdy pozůstalí namítají, že dokonce vůbec neví, kde jsou uloženy ostatky zemřelého, protože ten, kdo pohřeb sjednal, jim to odmítá říct, případně je dokonce ani neinformoval o smutečním obřadu nebo jim zabránil se ho zúčastnit.

Všechny tyto případy lze považovat za neetické a jednání takových pozůstalých může být vnímáno jako necitlivé a negativně se dotýkající práva pozůstalých na pietní nakládání se zesnulými příbuznými. Každý případ je třeba posuzovat individuálně a nelze vyloučit, že některé situace mohou představovat zásah do osobnostních práv spojených se zachováním piety k zemřelému. V těchto situacích, pokud nelze spor vyřešit smírně, je možné domáhat se svých práv podáním žaloby u příslušného soudu.

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -  Přístupnost webu  -  RSS - Tiskové zprávy  -   RSS - Aktuality z detencí
© Kancelář veřejného ochránce práv