Zveřejněno
Nejvyšší soud souhlasí se stanoviskem ombudsmanky: antidiskriminační žalobou mohou podávat také pozůstalí
Domáhat se práv, která byla omezena diskriminačním jednáním, může nejen diskriminovaná osoba, ale po její smrti také její blízcí, kteří byli diskriminačním jednáním dotčeni nepřímo. Nejvyšší soud v tomto souhlasil se stanoviskem ombudsmanky. Jednalo se o případ, kdy nemocnice odmítala převést jednoleté dítě na jednotku intenzivní péče s tím, že by taková péče neměla smysl. Dívka totiž trpěla onemocněním „motýlích křídel“. Rodiče měli za to, že s ní zacházeli diskriminačně kvůli jejímu onemocnění. Po její smrti podali na nemocnici antidiskriminační žalobu. Žádali omluvu a finanční odškodnění. Soudy nižších instancí jejich žalobu zamítly s tím, že jí mohla podat pouze jejich dcera a toto právo na dědice nepřechází.
Okolnosti případu
Dívka se narodila s nevyléčitelným onemocněním motýlích křídel. V jedenácti měsících musela být hospitalizována. Navzdory antibiotické terapii se její stav trvale zhoršoval. Dle tvrzení rodičů na ně personál nemocnice naléhal, aby se smířili s blížící se smrtí dcery, protože i v případě úspěšné záchrany jejího života by byl její další život nekvalitní. Rodiče však nesouhlasili s tím, aby se v oživovacích pokusech ustalo a požadovali její přemístění na Anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO). K tomu došlo čtyři dny po jejích prvních narozeninách. Ve stejný den dívka zemřela. Rodiče měli za to, že pokud by dívka netrpěla tímto onemocněním, byla by její resuscitace zahájena dříve a bez naléhání. Proto se rozhodli pro antidiskriminační žalobu. Byli přesvědčeni, že jí nebyla poskytnuta adekvátní péče z důvodu její nemoci.
Nemocnice trvala na tom, že dívce poskytla veškerou možnou zdravotní péči. Její přesun na ARO odmítala především z toho důvodu, že zavedení jakéhokoli žilního vstupu bylo při její diagnóze a prognóze obtížné až život ohrožující. Tento postup je prováděn u pacientů, u kterých lze předpokládat přínos poskytované péče na překlenutí kritického stavu s reálnou nadějí na obnovení či zlepšení orgánových funkcí. To však dle lékařů nebyl tento případ.
Rozhodnutí soudu
Jednotlivé soudní instance neřešily, zda mají pravdu rodiče nebo lékaři – této otázce se nevěnovala ani ombudsmanka. Soudy rozhodovaly, zda rodiče zemřelé dívky mají vůbec právo podávat po její smrti antidiskriminační žalobu. Soudy nižší instance tvrdily, že toto právo náleží pouze přímo dotčeným osobám, v tomto případě tedy nemocné dívce. Se smrtí dotčené osoby pak toto právo zaniká.
Ombudsmanka ve svém stanovisku tvrdila, že toto právo náleží také pozůstalým, kteří byli diskriminačním jednáním dotčeni nepřímo. Stejný výklad upřednostnil také Nejvyšší soud.
Z rozsudku Nejvyššího soudu:
„Je tak třeba uzavřít, že – jak již bylo naznačeno – zákaz diskriminace ve smyslu úpravy, již přináší antidiskriminační zákon, blíže vymezuje právo na rovné zacházení. Ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona je třeba vykládat extentzivně tak, že z něho vyplývajících nároků se nemusí domáhat striktně pouze osoba, jež byla objektem vlastního (primárního) diskriminačního jednání, ale podle okolností případu se tak mohou práv podle citovaného ustanovení domáhat také osoby blízké přímé oběti diskriminace, opodstatněně považující újmu diskriminovaného člověka též za újmu vlastní, resp. za diskriminační jednání postihující i je samotné.“
Stanovisko ombudsmanky: