Připomínka ochránkyně ve věci uprchlíků

Ze závazku České republiky dle článku 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků vyplývá, že nelze postihovat uprchlíky za nezákonný vstup nebo pobyt, pokud splní stanovené podmínky – přicestují přímo ze země, kde jim hrozí pronásledování nebo vážná újma, požádají o mezinárodní ochranu, neprodleně se přihlásí úřadům a prokáží, že mají závažný důvod pro svůj nezákonný vstup nebo pobyt. Pokud cizinec tyto podmínky splní, rozhodnutí o jeho vyhoštění může být vydáno až v případě, že mu není mezinárodní ochrana udělena a nevycestuje po skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.

Vzhledem k tomu, že uprchlíci často nemohou přicestovat na základě platných dokladů a víz, zavázaly se státy v Úmluvě o právním postavení uprchlíků, že nebudou postihovat uprchlíky pro jejich nepovolený vstup nebo pobyt na území. Podmínky pro udělení víz do schengenského prostoru (jehož součástí je Česká republika) jsou striktní, mimo jiné musí cizinec prokázat, že před skončením platnosti víza vycestuje z území schengenských států. Prokázat, že se uprchlík vrátí do válkou zmítané země je téměř nemožné a cílem uprchlíků logicky ani není vycestovat v době platnosti víza. O poskytnutí azylu přitom mohou požádat pouze po vstupu na území státu. Uprchlíci se proto musí často uchýlit k vycestování za pomoci převaděčů, které se buď uskuteční na základě pozměněných dokladů, nebo nebezpečnou cestou po moři či v úkrytu.

Příkladem může být případ ženy z Afghánistánu, která v září minulého roku přiletěla na letiště Václava Havla se svou sedmiletou dcerou a čtyřletým synem, všichni na základě padělaných dokladů. V Afghánistánu působila v několika zahraničních nevládních organizacích, za což jí vyhrožoval Tálibán. Když se situace vyhrotila, zemi opustila se svými dětmi, ale vzhledem k tomu, že by jí vízum ke vstupu nebylo uděleno, neměla jinou možnost než se obrátit na převaděče a přicestovat na základě padělaných dokladů, aby zde mohla požádat o ochranu a uniknout pronásledování. Celkově v roce 2014 s pozměněnými či padělanými doklady na letiště Václava Havla přicestovalo méně než dvacet cizinců, kteří v tranzitním prostoru požádali o udělení mezinárodní ochrany.

Již stávající úprava zákona o pobytu cizinců závazek plynoucí z čl. 31 Úmluvy částečně provádí, když v § 119a stanoví, že osobě žádající o mezinárodní ochranu nesmí být uloženo správní vyhoštění, přestože do České republiky přicestovala v úkrytu nebo mimo hraniční přechod, pokud splňuje další podmínky dle čl. 31 Úmluvy (přichází přímo ze země, kde jim hrozilo pronásledování, prokáže pro svůj neoprávněný vstup nebo pobyt závažný důvod a sama se bez prodlení přihlásí na policii).

Veřejná ochránkyně práv ve své připomínce pouze upozornila na skutečnost, že závazek České republiky z čl. 31 Úmluvy není do zákona o pobytu cizinců plně promítnut, protože počítá pouze s případy, kdy uprchlík přicestuje v úkrytu nebo mimo hraniční přechod, avšak nepamatuje na situace, kdy uprchlík přicestuje s pozměněným nebo neplatným cestovním dokladem (např. proto, že úřady jeho země původu mu odmítají cestovní doklad vydat) či bez vstupního víza. I tyto případy však spadají pod nezákonný vstup nebo pobyt ve smyslu čl. 31 Úmluvy a správní vyhoštění tedy nesmí být uloženo.

Veřejná ochránkyně práv přitom vycházela mimo jiné z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, který již opakovaně ve svých rozhodnutích (rozsudek sp. zn. 6As 28/2013 ze srpna 2013, rozsudek sp. zn. 9 Azs 107/2014 z května 2014) shledal, že český zákon o pobytu cizinců nepromítá dostatečně závazek dle čl. 31 Úmluvy. Soud tak byl nucen text Úmluvy aplikovat přímo, bez ohledu na znění zákona o pobytu cizinců a zákaz uložení vyhoštění vyložil tak, že se vztahuje i na situace, kdy se uprchlík prokáže padělaným nebo neplatným dokladem, pokud splní ostatní podmínky (prokáže pro to závažný důvod, přichází přímo z území, kde mu hrozilo pronásledování a sám se přihlásí).

Z praktického hlediska by naplnění připomínky ochránkyně nevedlo ke zvýšení počtu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří mohou na území České republiky setrvat po dobu trvání tohoto řízení, neboť i v současné době jsou všichni žadatelé o udělení mezinárodní ochrany oprávněni vyčkat na rozhodnutí o jejich žádosti na území České republiky, a to bez ohledu na to, zda přicestovali v souladu s podmínkami zákona o pobytu cizinců či nikoli. Jakýkoli jiný postup by byl v rozporu jak s Úmluvou o právním postavení uprchlíků, tak i s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. K realizaci vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, tak může i za současné právní úpravy dojít až po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, pokud cizinci mezinárodní ochrana není udělena.