Postoj ministerstva k řešení hlukových záležitostí není zatím přesvědčivý

I přes opakovaná ujištění Ministerstva zdravotnictví, že dojde k podstatnější změně právní úpravy, kterou bude posílena ochrana před hlukem a která vyřeší některé dlouhodobé problémy, považuje zástupkyně veřejného ochránce práv dosavadní kroky ministerstva za nedostatečné. Je přesvědčena, že by ministerstvo mělo věnovat větší pozornost doporučením vyplývajícím z jejího šetření a konstruktivněji přistupovat k navrhovaným opatřením.

Apel zástupkyně ochránce, aby se ministr zdravotnictví zasadil o dílčí novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, byl původně odmítnut s odvoláním na přípravu kompletně nového zákona. Aktuálně sice ministerstvo svůj postoj přehodnotilo a hodlá vládě předložit návrh novely, její obsah, jak byl ministrem prezentován, však neobsahuje opatření, která by stávající problémy mohly odstranit. Efektivní řešení tak v řadě případů zůstává i nadále pouze v rovině nezávazných příslibů a obecných proklamací.

Účast veřejnosti v řízení o vydání časově omezeného povolení k provozování nadlimitního zdroje hluku

Zástupkyně ochránce je přesvědčena, že tak jako v jiných řízeních, mají mít i osoby dotčené hlukem právo být účastníky řízení, v němž se rozhoduje o vydání časově omezeného povolení k provozování nadlimitního zdroje hluku. Principy transparentnosti a demokracie vyžadují, aby byla veřejnosti umožněna aktivní účast na rozhodování v záležitostech životního prostředí. Toto právo vyplývá i z Aarhuské úmluvy, která je součástí právního řádu České republiky. Nejedná se navíc o mimořádný požadavek, protože i v jiných řízeních, jejichž výsledek může zasahovat do práv určité skupiny veřejnosti, mohou být občané (sami, prostřednictvím zástupce veřejnosti nebo prostřednictvím občanských sdružení) účastníky řízení. Zástupkyně v této souvislosti upozorňuje, že vystavení nadměrnému hluku může vést k ohrožení zdraví. Právo veřejnosti, která má být vystavena nadlimitnímu hluku, účastnit se řízení o vydání povolení k provozu takového zdroje, by mělo být samozřejmostí.

Vzhledem k analogii např. s územním plánováním nelze podle zástupkyně ochránce akceptovat argument ministerstva, že posuzování dopadů hluku je odbornou záležitostí a veřejnost není schopna vyhodnotit stavebně technické hledisko a efektivnost opatření, která žadatel o povolení navrhuje ke zmírnění dopadů hluku. Stejně tak nelze souhlasit s námitkou ministerstva, že účast veřejnosti řízení o povolení prodlouží a v případě, že do řízení vstoupí velké množství účastníků z řad dotčené veřejnosti, je vydání rozhodnutí téměř nerealizovatelné.

Takovou argumentaci považuje zástupkyně ochránce za zjevnou snahu o co nejrychlejší prosazování a realizaci záměrů investorů, aniž by se přihlíželo k právům občanů na zdravé životní prostředí, ochranu zdraví a na oprávněné zájmy dotčené veřejnosti. Časově omezená povolení jsou nejčastěji vydávána u liniových dopravních staveb s potencionálním významným vlivem na životní prostředí. Námitka zdržení průběhu řízení není na místě, zvlášť když zkušenosti z řady velkých projektů ukazují, že pokud jsou námitky veřejnosti řádně vypořádány, je pak vlastní rozhodnutí následně těžko zpochybnitelné a dříve realizovatelné.

Ojedinělé a krátkodobé expozice hluku

Velkou skupinu stížností, s nimiž se zástupkyně ochránce setkává, představují případy nadměrného hluku z veřejných hudebních produkcí. V této souvislosti se zástupkyně ochránce nedomnívá, že by řešení problému mohlo přinést pouhé přenesení odpovědnosti na obce, jak navrhuje ministerstvo, pokud současně zákon přesně nedefinuje pojem „ojedinělá a krátkodobá expozice hluku“. Práva a povinnosti osob se dovozují ze zákona, bez zákonného vymezení proto obce nemohou svými vyhláškami hluk účinně regulovat.

Ponechání ochrany před hlukem z nepravidelných krátkodobých produkcí pouze na obcích považuje zástupkyně ochránce za nesystémový krok. S výjimkou velkých měst a některých větších obcí především menší obecní úřady leckdy nedisponují potřebnými odbornými znalostmi a personálním zázemím. Z řešených případů zástupkyně ochránce vyplývá, že nejsou ojedinělé situace, kdy chybí i dostatek politické vůle vyvážit adekvátně požadavky občanů na pohodu bydlení na jedné straně a na přiměřený společenský život na straně druhé, a mnohdy je upřednostňována pouze jedna zájmová skupina. Výsledkem rezignace státu na svou dosavadní úlohu by pak podle zástupkyně ochránce byla situace, kdy by hlukem obtěžovaným občanům nezbylo než se domáhat ochrany svých práv u soudu, tedy cestou časově i finančně náročnější než je vydání časově omezeného povolení, což zástupkyně ochránce považuje za krajně nežádoucí.

Ani ponechání regulace obcím by navíc nevyloučilo nutnou součinnost s orgány veřejného zdraví. U akcí, které sice mají obdobnou náplň jako „ojedinělé a krátkodobé expozice hluku“, ale jsou například pořádány četněji nebo trvají déle, by pořadatel měl obci doložit i odborné stanovisko–doporučení orgánu veřejného zdraví. Orgány veřejného zdraví pak mají vůči pořadatelům i sankční oprávnění. Regulaci hluku z ojedinělých a krátkodobých produkcí proto podle zástupkyně ochránce nelze bez dalšího přenést pouze na obce.

Jedním z možných systémových řešení by podle zástupkyně ochránce bylo stanovení povinnosti pořadatelům požádat před akcí orgán veřejného zdraví o vydání časově omezeného povolení nadlimitního zdroje hluku. Povolení by přesně vymezilo podmínky a jejich nedodržení by orgán veřejného zdraví mohl sankcionovat.

Sdílená odpovědnost provozovatelů více zdrojů hluku        

Typickým problémem hluku z větších průmyslových areálů je skutečnost, že ačkoli každý jednotlivý zdroj hluku v areálu je pod stanoveným limitem, areál jako celek hlukové limity překračuje. V takovém případě je nutná sdílená odpovědnost provozovatelů, tedy aby každý původce úměrně podle jeho emise hluku přispěl k jejímu snížení. V tomto směru ministerstvo zdravotnictví návrhům zástupkyně ochránce vyhovělo a sdělilo, že eliminace tzv. součtového efektu je pro novelu zákona o ochraně veřejného zdraví připravena.

Náklady inspekčního měření nadlimitního zdroje hluku by měl hradit provozovatel zdroje

V současné době hradí náklady na měření hluku v rámci prováděné kontroly stát, přitom podle zástupkyně ochránce je i podle stávající právní úpravy možné, aby v případě naměřeného překročení hygienických limitů hluku byly dány náklady měření k tíži provozovateli zdroje hluku.  

Ministerstvo s tímto využitím platného zákona nesouhlasí. Odůvodňuje to argumentem, podle něhož lze náklady měření uložit jen současně s konstatováním protiprávního jednání provozovatele hluku, přičemž o to, zda jednání bylo nezákonné, se nezřídka vedou soudní spory. Podle ministerstva by se tím platby odkládaly o měsíce i roky, což je z hlediska finanční jistoty zdravotních ústavů nepřijatelné. Stát tak zbytečně přichází o nemalé finanční prostředky z veřejných rozpočtů a na straně druhé je činnost hygienické služby navíc limitována omezenými rozpočtovými zdroji.

Lepší ochrana před hlukem v zahradách

Na základě iniciativy zástupkyně veřejného ochránce práv přislíbilo ministerstvo zdravotnictví v zákoně o ochraně veřejného zdraví definovat chráněný venkovní prostor. Nově tak budou před hlukem chráněny i zahrady, které bezprostředně souvisejí se stavbami pro bydlení a stavbami pro rodinnou rekreaci, protože budou do definice chráněného venkovního prostoru zahrnuty. Podle stávající právní úpravy jsou zahrady u staveb k bydlení z ochrany před hlukem vyloučeny jako zemědělský pozemek. Pokud by do doby novelizace zákona chtěli mít vlastníci tento prostor chráněn, mohou sami převést takovou půdu z definice „zemědělský pozemek“ na pozemek „ostatní“ nebo zahradu. Zástupkyně v souvislosti s šetřením stížností na obtěžování nadměrným hlukem v zahradách na tento legislativní nedostatek opakovaně upozorňovala. Ministerstvo zástupkyni ochránce aktuálně informovalo, že plánuje zpřesnit definice podle jejího doporučení v připravované novele zákona.