Situace v soudnictví ohrožuje právo na spravedlivý proces

Z hlediska druhu soudních řízení dochází k průtahům nejčastěji v civilním soudnictví, v opatrovnických řízeních a v exekuční agendě, která soudům obecně činí značné potíže. Na úrovni krajských soudů dochází k průtahům zejména u insolvenčních řízení. Naopak v trestním soudnictví k průtahům nedochází vůbec. 

Otázka personálního zajištění justice je dlouhodobě neřešena. Problémem není nedostatek soudců, spíš jejich nerovnoměrné rozložení. Podle analýzy Ministerstva spravedlnosti je v ČR 3063 soudců, z nichž 2818 působí na okresních a krajských soudech. Dosud však nebyla provedena nová systemizace, z níž by bylo patrné, jaký počet soudců a administrativy je pro každý soud a rozsah jeho činnosti optimální. Systém pokulhává i v tak elementárních situacích, jako je odchod soudců na mateřskou či rodičovskou dovolenou. Zásadní a negativní dopad na plynulost soudních řízení a aktuální situaci v soudnictví má však dlouhodobě nízký počet administrativních pracovníků (zapisovatelky, vyšší soudní úředníci, asistenti). Krácení rozpočtů a následné propouštění administrativy v letech 2010 a 2011 mělo přímé dopady na plynulost řízení v některých agendách (zejména exekuční). Stát sice možná ušetřil na platech, ale tyto peníze následně musí vyplácet v rámci odškodnění za průtahy v soudních řízeních. Částky, s nimiž se ochránce ve svých šetřeních setkal, přitom nejsou nijak zanedbatelné – pohybují se v rozpětí 20 – 100 000 Kč v závislosti na individuálních okolnostech případu. 

Ministerstvo spravedlnosti sice v současné době připravuje projekt na zefektivnění činnosti soudů, který by přihlášeným soudům měl zajistit další administrativní pracovníky, ovšem nezahrne všechny soudy. I když může přinést krátkodobé a částečné zlepšení, nepředstavuje podle ochránce systémové a dlouhodobé řešení situace na českých soudech.

Nápravné mechanismy selhávají

Veřejný ochránce práv už řadu let upozorňuje na nutnost systémového řešení k zajištění plynulosti soudních řízení. Stávající nápravné mechanismy – stížnost předsedovi soudu na průtahy a návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu – systémově nefungují, jestliže je systém soudnictví dlouhodobě přetížen. Mohou napravit jen zvlášť křiklavé nedostatky u konkrétního soudního řízení. V praxi to však v konečném důsledku znamená, že takový případ je upřednostněn na úkor jiných, které se tím dostávají rovněž do průtahů. Tento postup považuje ochránce za neústavní i neetický, protože narušuje princip rovnosti účastníků soudních řízení. Stěžovatel by se sice domohl svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale stejné právo účastníků ostatních soudních řízení by bylo porušeno jen proto, že nápravný prostředek nevyužili. Účastníkům takových soudních řízení pak zbývá jen žádat odškodnění, což ovšem pro stát představuje zbytečné výdaje ze státního rozpočtu, nehledě k tomu, že pokud Ministerstvo spravedlnosti odškodnění nepřizná, je rozhodováním o něm následně opět zatížen soud.

Ochránce se navíc opakovaně setkával s případy, kdy předsedové soudů zamítli stížnost na průtahy jako nedůvodnou, protože plynulost řízení nebyla způsobena nečinností soudce, ale byla zaviněna objektivními okolnostmi (nadměrný nápad nových případů, vysoké množství nedodělků, nedostatečné personální a technické zajištění soudu, dlouhodobá pracovní neschopnost soudce apod.). Účastníkům soudního řízení tím bylo víceméně řečeno, že musí čekat, až na jejich záležitost dojde řada, a že se nejedná o průtahy, za něž by mohli žádat odškodnění. Podle rozhodnutí Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva však stížnost na průtahy musí být uznána za důvodnou, i když k průtahům došlo z objektivních důvodů. Účastník řízení nesmí být na svých právech krácen jen proto, že stát nedokáže plynulost soudního rozhodování zajistit. Ministerstvo spravedlnosti už na doporučení ochránce změnilo instrukci o vyřizování stížností na postup soudů. Jestliže k průtahům dojde na straně soudu, a to z jakýchkoli důvodů, může se účastník dožadovat nápravy i odškodnění.

Dosud ne příliš často využívaným nástrojem k odstranění průtahů je návrh účastníka řízení předsedovi soudu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Z návrhu musí být zřejmé, kdo jej podává, o jakou věc se jedná a jaký konkrétní procesní úkon je požadován (např. nařízení jednání, vydání rozhodnutí apod.). 

Smyslem tohoto opatření je odstranit průtahy a zajistit, že řízení opět poběží. Jeho využití je také podmínkou v případě budoucího podání stížnosti k Ústavnímu soudu. Jak ovšem ukazují šetření ochránce, i toto opatření se mnohdy míjí účinkem právě s ohledem na objektivní okolnosti související s přetížeností soudů. Soudy navíc nepostupují jednotně, což se projevuje zejména v případech, kdy účastníci požadují dřívější rozhodnutí či nařízení jednání v jejich věci. Přestože je rozhodování výkonem nezávislé soudní moci, je ochránce přesvědčen, že předseda soudu má oprávnění upozornit konkrétního soudce, že podání účastníka splňuje náležitosti a že by tedy buď měl požadovaný úkon učinit do 30 dnů, nebo věc postoupit do 5 dnů nadřízenému soudu, aby ten o stanovení lhůty rozhodl. Pokud tak soudce nepostupuje, dostává se do průtahů, za něž může být kárně postižen.

Na průtahy v soudním řízení je podle ochránce možné si stěžovat i poté, co bylo řízení pravomocně skončeno. Ochránce je přesvědčen, že stížnost na průtahy má jednak preventivní a represivní charakter, což souvisí s kárnou odpovědností soudců, ale pro účastníka řízení je i podkladem pro uplatnění nároku na odškodnění. Podle ochránce by měly být akceptovány stížnosti na průtahy podané do 3 let od pravomocného skončení soudního řízení.

Rozvrh práce soudu

V průběhu roku 2011 se ochránci podařilo prosadit větší transparentnost do rozvrhů práce soudů a do postupu soudů při rozdělování napadlých věcí. Ochránce se setkal se stížností na nestandardní postup soudu a na obtíže při získávání informací o změnách v rozvrhu práce soudů. Jak ochránce zjistil, Ministerstvo spravedlnosti už připravilo návrh novely zákona o soudech a soudcích, podle níž budou soudy jednotným způsobem zveřejňovat rozvrhy práce i jejich změny. Vždy bude zveřejněna jak změna v rozvrhu práce, tak i nový rozvrh. Každý občan se tak jednoduše dozví, kdo je jeho zákonným soudcem, i zda došlo v rozvrhu práce ke změně.

Účinnost novely je plánována od 1. 1. 2014, kdy má být dokončena elektronizace justice. Aby však byla transparentnost zajištěna v co nejkratším čase, bude ministerstvo navrhovat, aby úprava zveřejňování změny v rozvrhu byla účinná okamžitě po přijetí. Ochránce však v této souvislosti požádal předsedy Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a vrchních soudů v Praze a Olomouci, aby změny v rozvrhu práce soudu zveřejňovali už nyní.

Zhoršení dostupnosti soudní ochrany proti rozhodnutí úřadu práce

Reorganizace činnosti a působnosti Úřadu práce ČR nepřinesla lidem jen změny v oblasti vyřizování sociálních dávek, ale také jim znesnadnila přístup k právu a k možnosti domáhat se spravedlnosti.

Každý občan má právo obrátit se na správní soud a žádat přezkoumání rozhodnutí úřadu, jestliže se domnívá, že je protiprávní a poškozuje ho. Rozhodnutí úřadů práce přezkoumávaly až do konce loňského roku ve správním řízení krajské soudy. Od 1. ledna 2012 však bude všechna tato rozhodnutí přezkoumávat výhradně Městský soud v Praze. Úřad práce ČR je totiž správní orgán I. stupně se sídlem v Praze a s krajskými pobočkami, jejichž prostřednictvím rozhoduje. Jeden jediný soud je tak oprávněn přezkoumávat rozhodnutí všech úřadů práce z celé České republiky, a to nejen v oblastech týkajících se původní činnosti úřadů práce, tj. zejména v souvislosti se zaměstnaností, ale od letošního roku také v podstatné části rozhodnutí týkajících se sociálních práv. Uvážíme-li, že soudní ochrany se v těchto případech domáhají skupiny občanů vyžadujících zvláštní pozornost a ochranu (zdravotně postižení, senioři, lidi ohrožené chudobou či sociálním vyloučením), je taková úprava soudní příslušnosti zarážející i z lidského hlediska. Centralizace na jediný soud v hlavním městě představuje omezení v realizaci sociálních práv v jejich už tak tíživé sociální situaci. 

Kromě omezení přístupu k soudu představuje tato změna také nepřiměřené zatížení jednoho soudu. Současný stav je tak podle ochránce v přímém rozporu s poslední novelizací soudního řádu správního, jejímž cílem bylo naopak snížení zátěže Městského soudu v Praze a rovnoměrné rozložení nápadu správních žalob mezi krajské soudy.

Podle ochránce by měl ministr práce a sociálních věcí urychleně iniciovat změnu zákona o Úřadu práce ČR, která by příslušnost soudu určovala podle sídla krajské pobočky, jejímž prostřednictvím Úřad práce ČR rozhodl. Čím déle totiž bude současná centralizace trvat, tím se bude přetíženost Městského soudu v Praze prohlubovat, což povede k dlouhodobému poškozování práv občanů.