Pomoc státu zdravotně postiženým není jen pro nemajetné

Zákon o sociálním zabezpečení a vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb. umožňují těžce zdravotně postiženým občanům požádat o poskytnutí peněžitého příspěvku na opatření zvláštní pomůcky, kterou potřebují k odstranění nebo zmírnění svého handicapu a která jim pomůže začlenit se do společnosti (umožní např. komunikovat s okolím, pracovat apod.). Příspěvek se přiznává nikoli proto, že je občan nemajetný, ale proto, že je zdravotně postižený. Rozhodující je vhodnost pomůcky a její přínos pro daný typ zdravotního postižení, nikoli „chudoba“ žadatele.

Ochránce se zabýval například případem neslyšících manželů, kteří žádali o příspěvek na opatření zvláštní pomůcky – osobního počítače, který jim umožní písemnou komunikaci, telefonování pro neslyšící a využití on-line tlumočnického servisu pro neslyšící. Úřad si nejprve vyžádal od svého smluvního lékaře posouzení zdravotního stavu, což je v rozporu se zákonem o sociálním zabezpečení, protože žadatel je zdravotně postižený držitel průkazu (II. stupeň – osoba těžce zdravotně postižená). Žadatel i jeho manželka pak museli úřadu poskytnout údaje o svých příjmech, úsporách na bankovních účtech, dotazováni byli na vlastnictví domů, bytů či rekreačních objektů, pozemků, garáží apod.

Ochránce zjistil, že takový postup je v rámci České republiky zcela běžný, ač pro něj není opora v zákoně. Pokud by žadatel údaje o majetku neposkytl, správní řízení by bylo zastaveno. Důležité přitom je i to, že rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí příspěvku na zvláštní pomůcku a o jeho výši není možné soudně napadnout.

Úřady svůj postup, tj. prověřování majetku žadatelů, odůvodňují principem objektivního a transparentního rozhodování. Posouzení majetkových poměrů je podle nich jediným relevantním způsob rozlišení, komu a v jaké výši příspěvek na zvláštní pomůcku přiznat. Odvolávají se přitom na ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 100/1988, o sociálním zabezpečení.

Podle ochránce se jedná o chybnou interpretaci ustanovení § 73 odst. 1, které říká:

„Sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry.“I z jednoduchého gramatického výkladu je zřejmé, že spojka „a“ neoznačuje kumulaci podmínek, ale odděluje dvě rovnocenné skupiny občanů, kteří mohou o pomoc státu žádat. Pokud by výše majetku zdravotně postiženého měla být podmínkou pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku, bylo by to v zákoně jasně uvedeno, podobně, jako je tomu například u dávek pomoci v hmotné nouzi. V takovém případě by však právní předpis stanovil i jasná kritéria k vyhodnocování majetku pro účely správního rozhodnutí. 

Pokud úřady argumentují vyhláškou MPSV č. 182/1991 Sb., a dovozují z ní, že je pouze na správním uvážení úřadu v jaké výši a zda příspěvek poskytne, nelze takový výklad akceptovat. Každé správní uvážení by se mělo pohybovat v zákonných mezích, v tomto případě však je problém především v tom, že zákon pro tyto dávky meze neurčuje. Nároky jsou upraveny pouze podzákonným předpisem. Ač tedy zákon zmocňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí k úpravě „podrobností“, vyhláška č. 182/1991 Sb. pro tyto případy stanoví veškerá pravidla.

Ministerstvo práce a sociálních věcí by proto mělo zvážit, zda celou vyhlášku č. 182/1991 nezrušit. Z Národního plánu vytváření rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2010 – 2014 je zřejmé, že si ministerstvo uvědomuje zastaralost vyhlášky a nutnost nové právní úpravy, ovšem s návrhem věcného řešení zákonné úpravy se v plánu počítá až na konci roku 2014. Takový časový horizont je pro ochránce neakceptovatelný. Pokud by ke změně nemělo dojít v kratším čase, zváží ochránce možnost obrátit se na Ústavní soud s návrhem na zrušení uvedené vyhlášky.