Nahrávka jako důkaz ve správním řízení

Ochránce se zabýval stížností na postup Komise pro projednávání přestupků města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav a Krajského úřadu Středočeského kraje v řízení o přestupku dle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Stěžovatelka v rámci řízení předložila jako důkaz fyzického napadení videozáznam pořízený průmyslovou kamerou monitorující prostranství před jejím a sousedním domem. Kamerový systém nainstalovali stěžovatelé na základě předchozích negativních zkušeností se sousedy, s nimiž mají dlouhodobé neshody. Ze spisového materiálu vyplývalo, že kamerový systém nainstalovali nikoli proto, aby zachycovali sousedy či jiné osoby a jejich osobnostní projevy, ale pro účely získání důkazního materiálu pro případné přestupkové či trestní řízení, a to na základě předchozích zkušeností, kdy v minulosti mělo dojít k násilnému vniknutí na jejich pozemek. 

Správní orgán sice tento důkaz provedl, nicméně dle jeho názoru dostatečně neprokazoval průběh incidentu a nebylo možné s jistotou určit, zda jsou zachycené osoby stěžovatelka a obviněný. Řízení bylo zastaveno, přičemž Krajský úřad Středočeského kraje zamítl odvolání stěžovatelky jako nepřípustné a následně neshledal ani důvody pro zahájení přezkumného řízení. Dle názoru krajského úřadu byl záznam pořízen v rozporu s ustanovením § 12 občanského zákoníku, tj. bez souhlasu obviněného.

Podle ochránce odůvodňují zastánci restriktivního pojetí v otázce použitelnosti audio či videozáznamů svůj postoj zejména tím, že by v případě použití těchto záznamů jako důkazů ve správním řízení došlo k narušení soukromí osob, které jsou na záznamu zachyceny (zejm. obviněných). Ochrana soukromí je v ústavním rámci zakotvena v čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Je však třeba si uvědomit, že Listinou je též zaručena např. nedotknutelnost osoby (dokonce v témže čl. 7 odst. 1), její důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a jméno (čl. 10 odst. 1 Listiny). Ochránce tedy dovodil, že je třeba vzít do úvahy ochranu osobnosti na straně jedné a požadavek na řádné projednání přestupku a ochranu pokojného občanského soužití na straně druhé, přičemž tyto protikladné zájmy by měl správní orgán vzájemně poměřovat a posoudit, jaký zájem by měl v daném případě převážit. V tomto konkrétním případě by tedy mělo být poměřováno právo na ochranu soukromí pachatele přestupku na straně jedné a jiná zmíněná práva postižených (poškozených) osob na straně druhé.

Stejně tak ochránce zpochybnil závěr Komise pro projednávání přestupků města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, že z videozáznamu nelze rozeznat průběh incidentu a konstatoval, že Krajský úřad Středočeského kraje a Ministerstvo vnitra, na které se stěžovatelka rovněž obrátila, měly zahájit přezkumné řízení.

Protože se správní orgány se závěry ochránce neztotožnily, přistoupil ochránce k vydání závěrečného stanoviska, v němž dovodil, že by se pořizování video či audio záznamů jakožto důkazů pro správní řízení mělo posuzovat nikoliv primárně dle ustanovení § 12 občanského zákoníku, ale především dle zákona o ochraně osobních údajů. V něm je v ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) připuštěna výjimka z obecné povinnosti zpracovávat osobní údaje subjektů s jejich souhlasem, a to v případech, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. Dle názoru ochránce lze tuto výjimku vztáhnout i na pořizování audio či videozáznamů pro účely správního řízení.

Správní orgány na argumentaci ochránce nakonec přistoupily. Ministerstvo vnitra přislíbilo, že bude o závěrech ochránce informovat zástupce krajských úřadů na konzultačním dni pro zpracovatele přestupkové agendy.

Celé stanovisko ochránce k danému případu je k dispozici zde