Zveřejněno
Tiskové prohlášení ochránce: Kancelář veřejného ochránce práv zákon neporušila
I přesto, že případ dětí z Kuřimi do působnosti ombudsmana nespadá, rozhodl se ochránce porušit svoji zásadu a vyjádřit se i k případu, v němž nemá žádné pravomoci.
Případ týraného Ondřeje z Kuřimi a ztracené Anny hýbe celou naší společností. Stránky novin jsou zaplněny reportážemi, teoriemi a stanovisky psychologů, právníků, sociálních pracovníků a všech, kdo se mohou, třeba jen na čistě spekulativní rovině, k případu vyjádřit.
Až dosud jsem se k případu nevyjadřoval, a to z prostého důvodu. Zákon o veřejném ochránci práv přesně vymezuje působnost ombudsmana na ochranu občanů před nezákonným nebo jinak nespravedlivým jednáním úřadů a státních institucí. I přesto, že tedy případ dětí z Kuřimi do působnosti ombudsmana nespadá, rozhodl jsem se porušit svoji zásadu a vyjádřit se i k případu, v němž nemám žádné pravomoci. Donutila mne k tomu rozhlasová diskuze Studia STOP vysílaná na ČRo 6 ve středu 23. května večer. Hostem moderátorky Terezie Jiráskové byla i předsedkyně Fondu ohrožených dětí JUDr. Marie Vodičková. Ta v rozhovoru uvedla, že kancelář ombudsmana pochybila, když orgánům sociálně-právní ochrany dítěte neoznámila, že se na ni sestry Mauerovy obrátily v souvislosti se svěřením Anny do péče. Tuto oznamovací povinnost má podle paní Vodičkové každá právnická osoba a proto jsem měl jejím nedodržením pochybit.
Veřejný ochránce práv není právnická osoba, takže oznamovací povinnost uvedená v zákoně č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, na kterou paní Vodičková poukázala, se na něj nevztahuje. Zákon stanovuje státním orgánům povinnost oznamovat určité skutečnosti orgánům sociálně-právní ochrany dětí, ovšem pouze v případě, že skutečnosti nasvědčují tomu, že se jedná např. o děti, jejichž rodiče zemřeli, děti, které se opakovaně dopouští útěků od rodičů, děti, na kterých byl spáchán trestný čin aj. V době, kdy se bývalá zástupkyně veřejného ochránce práv, Mgr. Anna Šabatová, o případu dozvěděla, nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o zákonem jmenované případy. Postup Mgr. Šabatové byl proto v souladu s právem. Sestrám Mauerovým bylo doporučeno bezodkladně řešit svěření Anny do péče soudní cestou, což také učinily. Záležitost se tak díky tomu stala případem, jemuž se věnoval příslušný soud a orgány sociálně-právní ochrany dětí.
Tvrzení JUDr. Vodičkové v rozhlasovém vysílání o jakémsi nesplnění údajné oznamovací povinnosti jsou proto zavádějící a zkreslující. Svědčí mimo jiné o neznalosti podstaty práce a působnosti veřejného ochránce práv v České republice.
JUDr. Otakar Motejl
veřejný ochránce práv