Stát není schopen garantovat základní právo na rozhodnutí bez průtahů

„O lidských právech a Listině základních práv a svobod se obvykle mluví v souvislosti s omezováním svobody či diskriminací menšin. To jsou samozřejmě závažné problémy, ale stranou pozornosti zůstává řada jiných základních práv, k jejichž porušování dochází mnohem častěji. Jako ombudsman se denně setkávám s porušením práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a s tím bezprostředně souvisejícím právem na odškodnění za nesprávný úřední postup. Časté jsou ale i zásahy do dalších práv, jako je právo na nezbytnou pomoc při zajištění základních životních potřeb, právo na rodinný život, na příznivé životní prostředí a mnohá další,“ uvádí ombudsman Stanislav Křeček.

Nepřiměřená délka řízení se jako závažný problém objevuje napříč celou působností ombudsmana a vždy negativně dopadá na životy lidí. Někdy se nepřiměřená délka řízení může jevit jako nepříjemná komplikace, například u vlekoucího se povolovacího procesu ve stavebnictví, jindy může dlouhodobá nejistota čekání na rozhodnutí trvale zničit vztahy např. mezi sousedy ve sporech o přístupové cesty. Existenční dopady pak má nepřiměřená délka řízení např. v případě příspěvku na péči.

Lidé jako rukojmí úřadů

Nerespektování zásady rychlosti řízení, která je základní povinností správních orgánů, se podle zkušeností ombudsmana pravidelně objevuje v postupu silničních správních úřadů. Spory o cesty se tak mnohdy táhnou několik let, účastníci jsou vystaveni tzv. úřednímu ping-pongu a právo na rozhodnutí v přiměřeném čase je jim zcela odepřeno. Krajské úřady jako odvolací orgány opakovaně ruší rozhodnutí silničních správních úřadů, které se tak tou samou věcí zabývají znovu, aby jejich rozhodnutí krajský úřad v dalším kole opět zrušil a vrátil. Odvolací orgány se vyhýbají vlastnímu rozhodnutí ve věci, raději rozhodnutí pouze opakovaně ruší a vrací k novému projednání, ačkoliv tento postup dlouhodobě kritizuje ombudsman i správní soudy. Účastníci řízení se tak nedobrovolně stávají rukojmími v nekonečném čekání na pravomocné rozhodnutí.

Podle ombudsmana není sporu o tom, že neschopnost státu garantovat právo na spravedlivý proces a rozhodnutí bez zbytečných průtahů, často nenapravitelně zničí vztahy v daném území, ponechává lidi v nejistotě, a zejména je řadu let ponechává v situaci, kdy se například nemohou volně dostat ke své nemovitosti. Obvykle jde totiž o spor o určení, zda je přístupová cesta veřejnou účelovou komunikací a zda tedy vlastník pozemku s cestou musí strpět její užívání. Ombudsman se zabýval nikoli ojedinělým případem, kdy se majitelé rekreačních chat déle než 5 let domáhali rozhodnutí, že mohou cestu užívat a vlastník pozemku jim nesmí přístup k nemovitostem znemožnit. Z poznatků ombudsmana vyplývá, že průtahy v silniční správní agendě běžně mnohonásobně překračují zákonné lhůty a jsou zcela nepřiměřené.

Podobná praxe, kdy je jedna a tatáž věc opakovaně projednávána na základě opětovně rušeného rozhodnutí nadřízený odvolacím orgánem, se však objevuje také např. v činnosti stavebních úřadů aj.

Velký počet řízení, ani stav justice stát neomlouvá

Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je součástí práva na spravedlivý proces a je povinností státu uspořádat svůj právní systém tak, aby spravedlnost nepřicházela pozdě. Jak ve svém judikátu konstatoval Ústavní soud: „přijde-li spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta.“ Praxe tomu však neodpovídá a ombudsman se ročně zabývá stovkou stížností na průtahy v soudních řízeních a na celkovou délku řízení. I přes dlouhodobou a opakovanou kritiku se stále setkává s případy, kdy předseda soudu vyřídí stížnost na průtahy jako nedůvodnou s tím, že délka řízení je dána objektivními okolnostmi, jakými je nadměrné zatížení soudu, nedostatečné personální obsazení apod. Ve skutečnosti tím stát upírá právo na spravedlivý proces.

Za zvlášť alarmující to ombudsman považuje v případech, kdy soudy rozhodují v řízeních, v nichž jsou dotčena práva dětí. Ať už jde v těchto opatrovnických řízeních o svěření dítěte do péče, o právo na styk s dítětem, nebo o rodičovskou odpovědnost, jde o spory, které vyžadují co nejrychlejší projednání. Průtahy v těchto opatrovnických řízeních mohou nenapravitelně poškodit rodinné vazby, nemluvě o dopadech jako je strach a nejistota dítěte, které neví, jakým směrem se bude dál ubírat jeho rodinný život. Soudy v nich mají rozhodovat s co největším urychlením, ideálně mají rozhodnout do šesti měsíců. Jednoznačným selháním státu jsou proto podle ombudsmana případy, kdy to soudům trvá několik let, jako například v řízení o výživném pro dceru s postižením, kdy se matka rozhodnutí dočkala až po více než čtyřech letech. V jiném případě řízení o úpravě péče, výživném a styku s dětmi soud nařídil první jednání ve věci až po téměř dvou letech.

Čekat na příspěvek na péči rok není nic neobvyklého

Příspěvek na péči je určen lidem, kteří se z důvodu svého dlouhodobě vážného zdravotního stavu neobejdou bez pomoci dalších osob. Příspěvek na péči jim umožňuje si tuto každodenní péči zajistit. Na ombudsmana se však právě v souvislosti s příspěvkem na péči obrátí každý rok okolo 200 lidí se stížností na rozhodování úřadů. Mezi těmito podněty se prakticky nevyskytují případy, kdy by jedním z problémů nebyla i délka řízení. Celková délka řízení, zvlášť když žadatel nesouhlasí s rozhodnutím úřadu práce a odvolá se, je podle ombudsmana nepřiměřeně dlouhá. Není výjimkou, že od podání žádosti do nabytí právní moci odvolacího rozhodnutí, uplyne i déle než rok. Není ani neobvyklé, že za tak dlouhou dobu, než se vše vyřeší a žadatel se příspěvku na péči dočká, se jeho zdravotní stav ještě více zhorší. V posledních několika letech se v agendě ombudsmana vyskytly i případy, kdy žadatel zemřel dřív, než bylo o příspěvku rozhodnuto. Situaci ilustruje případ 90leté ženy s prohlubující se demencí, u níž byla celková doba od podání žádosti po nabytí právní moci odvolacího rozhodnutí téměř rok a půl. Za dobu řízení se zdravotní stav ženy výrazně zhoršil, demence se prohloubila natolik, že soud ženu omezil ve svéprávnosti.

Podle ombudsmana je taková situace neospravedlnitelná. Ani přes několikaleté upozorňování se však příliš nelepší. I nadále tak dochází ke zjevnému porušování základního práva, navíc lidí patřících k nejohroženějším – seniorů, lidí s postižením a lidí vážně nemocných.

Stát porušuje základní právo a ani za to neodškodňuje

Případy porušování základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, ať už k nim dochází v jakékoli oblasti práva, mají jedno společné – účastníci takových řízení by měli být odškodněni za újmu, kterou jim stát neschopností zajistit správní řízení bez průtahů způsobil. Ombudsman lidem doporučuje o odškodnění nemajetkové újmy žádat a již v roce 2011 formuloval tehdejší ombudsman Pavel Varvařovský Desatero dobré praxe pro posouzení žádosti o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a všichni ombudsmani od té doby usilovali o dobrovolné poskytování přiměřeného zadostiučinění, i v této oblasti stát selhává a jen v minimu případů je odškodnění přiznáno. Ombudsman proto vítá rozhodnutí Ústavního soudu ze 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20, které by podle něj mělo otevřít cestu k odškodňování za nepřiměřenou délku řízení bez ohledu na to, jestli na správní řízení ještě navazuje řízení soudní. Správní orgány se totiž dosud bránily poskytovat odškodnění poškozeným účastníkům, pokud se ve své věci neobrátili i na soud. Podle Ústavního soudu by to nemělo hrát roli, protože právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zaručeno jak ve správním řízení, tak v soudním řízení, které na ně navazuje. Úřady by také již neměly po účastnících řízení požadovat prokázání nemajetkové újmy, ta se v nepřiměřeně dlouhých správních řízeních předpokládá.

„Úřady by nyní měly poskytovat odškodnění za nepřiměřenou délku řízení v mnohem větším počtu případů, než tomu bylo dosud, a odškodnění by mělo být poskytováno dobrovolně, tedy na základě žádosti účastníka řízení u příslušného úřadu. Ústavní soud jasně řekl, že základní právo bylo porušeno nepřiměřenou délkou správního řízení a neschopností úřadů rozhodnout bez zbytečných průtahů. Stejně tak výslovně řekl, že samotná nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu a účastník ji tedy nemusí sám nijak prokazovat,“ shrnuje ombudsman a dodává: „Odškodnění je samozřejmě důležité a je třeba trvat na tom, aby ho stát v souladu s Desaterem dobré praxe poskytoval. Je to však jen dodatečná satisfakce, náplast na to, že stát nedokáže zajistit respektování základního práva, a v tom vidím zásadní problém. Odškodnění by sice mělo být samozřejmostí, ale stejně samozřejmé by mělo být úsilí státu zajistit, že úřady budou rozhodovat rychle a bez zbytečných průtahů.“