Zveřejněno Tisková zpráva

S lidmi s postižením je třeba komunikovat jako s rovnocennými partnery

Zástupkyně ombudsmana zveřejnila doporučení nejen pro média, jak mluvit a psát o lidech s postižením a jak s nimi komunikovat. S lidmi s postižením je podle ní třeba mluvit jako s rovnocennými partnery, přizpůsobit podmínky i způsob vedení rozhovoru konkrétnímu člověku s postižením.

Cílem doporučení je přispět k tomu, aby byly jazyk i způsob zobrazování lidí s postižením v médiích více respektující.

„Média výrazně ovlivňují postoje a chování lidí. Představují určitý vzor a jejich role při kultivaci společnosti je tedy nezastupitelná. Věřím, že pokud si nejen novináři osvojí námi navrhovaný způsob prezentace lidí s postižením, přirozeně tím ovlivní i pohled celé veřejnosti na lidi s postižením,“ vysvětluje zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková důvod vydání manuálu. Za úplně nejdůležitější zásadu přitom považuje vnímat lidi s postižením v první řadě jako lidi a při komunikaci s nimi nebo o nich je respektovat: „Důležité je vidět na prvním místě člověka a teprve pak jeho postižení, což znamená mluvit například o člověku s postižením a ne o postiženém člověku, stejně tak je lepší vyhýbat se například jednoslovným označením, jako nevidomý, vozíčkář, autista, protože tím se identita člověka také redukuje pouze na jeho postižení.“

Dobré je vyvarovat se příliš dramatického vyjadřování, například nevyobrazovat lidi s postižením jako oběti, které je třeba litovat, nebo naopak jako hrdiny, že s nějakým postižením dokážou žít. Stejně tak je lepší vyhnout se bezmyšlenkovitě používaným zaužívaným obratům, jako je např. „trpí postižením“, „upoután na vozík“, které opět naznačují, že postižení je něčím dramatickým nebo politováníhodným.

Podle zástupkyně ombudsmana je důležitá už samotná příprava na psaní článku nebo na rozhovor s lidmi a o lidech s postižením: „Je třeba věnovat pozornost nejen jazykové stránce, ale také přípravě podmínek pro natáčení nebo setkání. Novinář by se měl předem zeptat na povahu postižení a z toho vyplývající potřeby, a podle toho vybrat místo, které je například bezbariérové, bez rušivého hluku, s potřebným osvětlením. Myslet je třeba i na to, jestli člověk s postižením nebude potřebovat přítomnost někoho dalšího, třeba tlumočníka do znakového jazyka.“

Vlastní komunikace či rozhovor s člověkem s postižením může mít svá specifika, s nimiž by novináři měli počítat, ale současně by se podle zástupkyně ombudsmana takové komunikace neměli bát. Stačí vstřícnost a respekt k člověku s postižením jako k rovnocennému partnerovi. Není proto například vhodné, ani zdvořilé, mluvit na člověka s postižením prostřednictvím jeho doprovodu (osobní asistent, tlumočník do znakového jazyka apod.), nikoli přímo na něj.

Doporučení vzniklo ve spolupráci se speciálními pedagogy, lingvisty, neziskovými organizacemi, novináři, ale především se samotnými lidmi s postižením. Přináší řadu praktických rad a doporučení pro komunikaci s lidmi s různým typem postižení a zástupkyně ombudsmana věří, že otevře veřejnou diskuzi o zobrazování lidí s postižením v médiích. Na podzim připravuje konferenci na toto téma a uvítá na ní nejen novináře, zástupce dalších médií, ale i odborníky z oboru lingvistiky aj.

„Není třeba se bát ani komunikace s člověkem s mentálním postižením nebo s poruchou autistického spektra. Stačí pouze dodržovat určitá pravidla a řídit se radami z našeho manuálu, přizpůsobit tempo i slovník, snažit se o maximální srozumitelnost,“ uzavírá zástupkyně ombudsmana.

Shrnutí doporučení

Doporučení

Vytisknout

Zpět na aktuality