Neuspokojivé podmínky záchytné služby mohou vést až k protiprávnosti

Vůbec poprvé uskutečnila veřejná ochránkyně práv systematické návštěvy protialkoholních záchytných stanic s cílem prověřit podmínky a zacházení s osobami zde umístěnými. Z celkového počtu 18 fungujících záchytek v České republice jich navštívila 6: v Karviné, Kroměříži, Liberci, Ostravě, Plzni a Praze. Zjistila v nich, že provoz záchytné služby je spojen s řadou problémů a s tím souvisejícím rizikem špatného zacházení. Neuspokojivé podmínky na některých navštívených stanicích podle názoru ochránkyně vyplývají zejména z toho, že právní předpisy nestanoví materiální a personální podmínky poskytování záchytné služby, ani její faktický obsah. Není tak garantován minimální standard zacházení se zachycenými osobami. Přestože ochránkyně zjistila na záchytných stanicích celou řadu i závažných pochybení, musí současně konstatovat, že zejména obětavou prací jejich personálu záchytné stanice významně přispívají k ochraně zdraví a života intoxikovaných osob.

Za omezení osobní svobody odpovídá záchytka

Pacienti záchytné stanice nejsou schopni o svém umístění rozhodovat a jejich pobyt na stanici je nedobrovolný. Vyplývá to z povahy záchytné služby a z jejich stavu v době přijetí, přičemž toto „omezení svobody“ má trvání v řádu hodin.

Intoxikovaná osoba může být pro své ohrožující chování zadržena policií, případně proti ní může být následně vedeno i trestní řízení. O přijetí na záchytnou stanici, a tedy o této formě omezení svobody člověka, musí však vždy rozhodnout lékař na základě posouzení v době, kdy je zachycený na stanici dopraven. Lékař má právo, ale i povinnost přijetí osoby odmítnout, shledá-li, že zákonné podmínky pro omezení svobody nejsou naplněny. Ve většině navštívených záchytných stanic ochránkyně zjistila, že si personál není vědom toho, že o umístění osoby na stanici rozhoduje právě samotná záchytná stanice, nikoli policie, která zachycené nejčastěji přiveze. Může tak docházet k tomu, že jsou na stanici přijímány osoby, u nichž by vzhledem k jejich klidnému chování k omezení svobody vůbec nemělo dojít, případně osoby, které by měly být umístěny spíše do policejní cely.

Ochránkyně ve všech zařízeních kritizovala nedostatečné vedení záznamů o tom, zda byly splněny zákonné předpoklady pro umístění osoby na stanici. Zejména chyběly záznamy o tom, jakým způsobem zachycený „bezprostředně ohrožoval sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek“, jak vyžaduje zákon. Upozornila současně, že pouhé „vzbuzování veřejného pohoršení“ nemůže být důvodem pro omezení svobody člověka, a doporučila Ministerstvu zdravotnictví, aby iniciovalo vypuštění tohoto důvodu ze zákona.

Ochránkyně dále poukázala na to, že k umístění osoby na stanici by mělo dojít až v krajním případě a předcházet by mělo zvážení použití jiných, mírnějších prostředků (např. svěřit zachyceného do péče blízké osoby). Ochránkyně doporučila Ministerstvu zdravotnictví iniciovat zakotvení této zásady do textu zákona.

Bezpečnost zachycených i personálu

Za klíčové z hlediska fungování záchytných stanic považuje ochránkyně zajištění bezpečnosti, a to jak zachycených, tak personálu. S tím pak úzce souvisí i používání omezovacích prostředků.

Osoby pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek své jednání často nekontrolují a právě ohrožující jednání je jednou z podmínek umístění na záchytné stanici. Ve většině případů jsou však tyto osoby umisťovány do hromadných ložnic, kde se riziko konfliktů a agresivity mezi zachycenými zvyšuje. Personál není schopen na agresivní jednání rychle reagovat, i když jsou pokoje ve stanicích vybaveny funkčním kamerovým systémem. Personálu je totiž málo, převažují ženy a pracovníci záchytek často nejsou vyškoleni ve zvládání agresivních osob. V jedné stanici mají například na kapacitu 10 osob v pracovní dny ve službě pouze jednu zdravotní sestru. Většina záchytných stanic se proto musí spoléhat na asistenci policie, do jejíhož příjezdu personál ponechá pacienty zamčené v hromadných ložnicích.

Ochránkyně v souvislosti s tímto zjištěním doporučila záchytným stanicím zajistit dostatek personálu, zejména mužského, a vyškolit ho v používání bezpečných a šetrných zásahů proti agresivním a jinak neklidným jedincům. V pobytových místnostech by také měla být nainstalována signalizace, aby mohli zachycení v případě potřeby přivolat personál. Stanice by měly navíc disponovat alespoň jednou místností pro samostatné umístění agresivních jedinců. Ministerstvu zdravotnictví ochránkyně doporučila stanovit právním předpisem minimální požadavky na personální a materiálně-technické vybavení záchytných stanic.

Netransparentní používání omezovacích prostředků

Se zvládáním agresivního chování zachycených souvisí používání omezovacích prostředků (zejména kurtů a neklidové medikace), v němž ochránkyně zaznamenala řadu nedostatků a závažných pochybení. Na některých stanicích nebyl personál dostatečně obeznámen s právními aspekty používání omezovacích prostředků a chyběly vnitřní předpisy, které by používání omezovacích prostředků upravovaly. Tato neznalost vedla podle zjištění ochránkyně k závažným nedostatkům v jejich používání. Ve více než polovině náhodně vybraných případů nebyly důvody omezení dostatečně zaznamenány, takže ani nelze vyhodnotit zákonnost použití omezovacího prostředku. Porušena tak byla povinnost vést dokumentaci a v případě sporu by zařízení stěží obhájila svůj postup například při několikahodinovém použití kurtů. V jedné z navštívených záchytných stanic dokonce kusé záznamy naznačovaly použití omezovacích prostředků v rozporu se zákonem.

V polovině navštívených stanic ochránkyně zjistila případy, kdy omezení (přikurtování) trvalo několik hodin, aniž by bylo ze záznamů zřejmé, zda důvod omezení stále trval. Z dokumentace také v naprosté většině případů nevyplývalo, jaký byl nad omezenými vykonáván dohled.

Obecně ochránkyně doporučuje, aby záchytné stanice používaly omezovací prostředky až poté, co se nepodařilo zachyceného zklidnit mírnějšími postupy. Pokud už k použití omezovacích prostředků dojde, musí to být zapsáno v dokumentaci včetně důvodu omezení a stanovení intervalu a rozsahu kontrol omezeného. Personál pak musí zkoumat, zda trvají důvody omezení, a pokud ne, okamžitě používání omezovacího prostředku ukončit.

Vážné výhrady má ochránkyně také k používání neklidové medikace jako prostředku k omezení pohybu. Míra využití se stanici od stanice lišila, od zdrženlivého podávání, až po využívání jako jediného prostředku ke zklidnění agresivních osob. V této souvislosti ochránkyně upozornila záchytné stanice, že podle odborníků může být podání jakéhokoli psychofarmaka intoxikovanému člověku nebezpečné a potenciálně může ohrozit jeho život. Upřednostňováno by tedy mělo být mechanické omezení.

Ministerstvu zdravotnictví ochránkyně v návaznosti na svá zjištění doporučila iniciovat změnu právních předpisů tak, aby záchytné stanice, stejně jako ostatní zdravotnická zařízení, povinně vedly centrální evidenci používání omezovacích prostředků a aby byl zdravotnický personál na stanicích povinně proškolen v jejich používání.

Nedostupnost lékařské péče

O příjmu a propuštění zachycených osob, jakož i o použití omezovacích prostředků, musí ze zákona rozhodovat výhradně lékař. Ve většině navštívených stanic však lékař není přítomen po celou provozní dobu, je dostupný pouze na telefonu a může být přivolán. Chod záchytné stanice tak minimálně po určitou dobu zajišťují pouze zdravotní sestry. V jedné stanici nebyl lékař po vymezenou dobu dostupný ani na zavolání. Ochránkyně upozornila záchytné stanice, že je nepřípustné, aby sestra sama rozhodovala např. o propouštění zachycených a aby zdravotnický personál takto překračoval svoje pravomoci. Ochránkyně dále poukázala na to, že také o použití omezovacích prostředků může sestra rozhodnout pouze ve výjimečných a nedokladných případech, o nichž musí být lékař neprodleně informován a musí osobně na stanici omezení potvrdit. Záchytným stanicím proto ochránkyně doporučila zajistit dostupnost lékaře alespoň na zavolání po celou dobu provozu.

Náklady na provoz a nedobytné pohledávky

Pobyt i vyšetření a ošetření na záchytné stanici nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, ale ze zákona je musí zaplatit přímo zachycený. Výši úhrady za pobyt na stanici si stanoví záchytné stanice na základě vlastního uvážení, v jednotlivých zařízeních se tak tato částka podstatně liší. Ochránkyně zaznamenala v navštívených stanicích rozpětí 600 - 4300 Kč za pobyt. Tento stav považuje ochránkyně za problematický. Zákon by měl jasně stanovit výši platby za pobyt na stanici, nebo alespoň způsob jejího výpočtu.

V praxi pobyt na záchytné stanici uhradí pouze 15 – 30 % zachycených. Klientelu totiž tvoří převážně lidé sociálně slabí, včetně lidí bez domova, kteří požadovanou částku nejsou schopni zaplatit. Velká část pohledávek, které záchytným stanicím vzniknou, není nikdy splacena a stanice tak vykazují značné ekonomické ztráty. Finanční zátěž se ještě zvyšuje tím, že stanice musí odvádět DPH ze všech pohledávek, i z těch nesplacených.

Utržené platby nepokryjí náklady na provoz, proto jsou záchytné stanice závislé na finančních příspěvcích od krajů. Většina krajů přispívá ročně částkou v řádu několika milionů korun (3-7 milionů na kraj) a tento systém je dlouhodobě neudržitelný.

 Souhrnná zpráva ze systematických návštěv protialkoholních záchytných stanic (1 MB, Adobe Acrobat dokument)