Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Doplněk k nekrologu

Otakaru Motejlovi jsem naposled volal asi před třemi týdny. „Neruším u něčeho důležitého?“ zeptal jsem se na úvod. „Trochu jo, stojím na poště.“ Nakonec mě vyslechl, podíval se do diáře a slíbil, že se v červnu zúčastní semináře o problémech výzkumu komunistické justice. Bohužel nepřijde a není, kdo by ho mohl nahradit.
Pročítám si Motejlovy nekrology, vzpomínky jeho přátel, články pokoušející se popsat jeho kariéru i oficiální vyjádření politiků. Mám pocit, že ve všech chybí to, co je pro mě jako historika nejdůležitější: hlubší reflexe jeho činnosti do roku 1990. Celých těch pětatřicet let od roku 1955 bývá shrnuto do věty, že obhajoval disidenty a od roku 1968 působil krátce jako soudce Nejvyššího soudu.

Otakar Motejl neobhajoval jen disidenty 70. a 80. let, ale také mnoho malých lidí perzekvovaných v druhé polovině 50. let na Slovensku a v 60. letech také třeba Vladimíra Škutinu nebo Karla Zámečníka obžalovaného v roce 1967 spolu s Pavlem Tigridem a Janem Benešem. Když jsme spolu před třemi lety o tomto procesu mluvili, dostali jsme se i k problému, jak měřit výsledky advokátovy práce. „Je to povolání, jehož výsledky objektivizovat nelze,“ řekl mi tehdy a přidal historku ze svých advokátských začátků: „Poprvé a naposled v životě jsem tehdy zapomněl jít k soudu. Byla to odvolačka, nějaký banální pracovní spor a já doufal, že to otočíme. Přiběhl jsem tam, právě když ti lidé vycházeli ze soudu a celí radostní mi potřásali rukama,,díky, že jsme to vyhráli, pane doktore‘. A já byl do té doby přesvědčen, že jen moje osobní intervence by to snad mohla zvrátit! Stavař postaví dům, doktor někoho uzdraví, no a právník to okecá a ono to nějak dopadne. A co z toho je náhoda, co je příroda, to ví jen Bůh.“

V knižním rozhovoru s Renatou Kalenskou pohlíží Otakar Motejl na svou činnost advokáta v politických procesech s nevídanou kritičností: „Byl jsem si vědom toho – a za to jsem si často i nadával – že moje přítomnost na procesech a úsilí být aktivní celou tu věc vlastně legalizovaly. Já jsem se snažil ty lidi hájit, já jsem tam řečnil, já jsem tam kladl otázky, já jsem navrhoval zproštění viny. Z pohledu vnějšího pozorovatele to pak mohlo vypadat jako velice férový proces. Skutečně jsem uvažoval o tom, zda režimu nesloužím právě tím, že se účastním hlavního líčení.“ Před deseti lety se Otakar Motejl při projevu na vernisáži výstavy o Miladě Horákové coby ministr spravedlnosti omluvil za podíl justice na politické perzekuci. Od kterého bývalého soudce nebo prokurátora, který se na rozdíl od Otakara Motejla na pronásledování nepohodlných skutečně podílel, jsme něco takového kdy slyšeli?

Otakar Motejl má ještě jednu zásluhu, o které se nic nepsalo. Jako ministr spravedlnosti prosadil, aby byly archivní dokumenty Státního soudu z let 1948–1952 předány v ucelené formě do Národního archivu. Bez toho bychom dnes o justiční zvůli v nejhorší době věděli ještě méně, než víme. Výsledky práce právníků asi skutečně úplně objektivizovat nelze, ale to neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet.

Petr Zídek, redaktor, Lidové noviny 12. 5. 2010

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv