Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Na čem záleželo Otakaru Motejlovi

Otakar Motejl byl uznávaným ombudsmanem. Nejspíše nikdo jiný by nové instituci nedodal takovou míru důvěryhodnosti. Avšak nestal by se jím, kdyby dnes justice v České republice rozhodovala o svých personáliích sama. Tedy bez reálného rizika politických tlaků na rozhodování soudů. Jak že to bylo?

Kromě současného prezidenta republiky a ODS měl se zřízením úřadu ombudsmana jen málokdo problém: neobsahuje v sobě žádné zásadní konfliktní politikum, velký ústavní problém. Na rozdíl od nezávislosti soudnictví, a to zejména v rozhodování o personálních věcech. S institučními zárukami této nezávislosti totiž velké problémy byly a nejspíše i budou.

Rada, kterou neustavili Otovi Motejlovi tolik záleželo na zárukách nezávislosti justice na politice, že když se mu v květnu roku 2000 jako ministru spravedlnosti Zemanovy vlády nepodařilo ve sněmovně reformu soudnictví včetně zřízení Nejvyšší rady soudnictví prosadit, na svoji funkci v polovině mandátu rezignoval. Vzácný to u nás jev: politik odstupuje, aby tak dal srozumitelně najevo, že je tu něco, na čem mu záleží víc než na jeho funkci.

Ve sněmovně k nejrezolutnějším odpůrcům Motejlovy vize Nejvyšší rady soudnictví (v jeho představě to měl být kolektivní orgán, zcela nezávislý na moci výkonné, který by se skládal i ze soudců, ale nejen z nich) patřila bývalá ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová a budoucí student plzeňských práv Marek Benda. Návrh zákona byl zamítnut většinou jedenácti hlasů ve druhém čtení – podle průběhu rozpravy především právě kvůli navrhované radě.

Toto zamítnutí spolurozhodlo o tom, že po půl roce mohl být uvolněný Otakar Motejl na návrh Senátu (myslím, že ho navrhoval i prezident Havel) zvolen veřejným ochráncem práv. Jenom spolurozhodlo: ministr spravedlnosti byl tehdy také těžce zklamán, ba zaskočen odmítavou reakcí významné části justice, totiž předsedů krajských soudů (jeho slovy „soudcovskou oligarchií“). Ti byli donedávna jmenováni ministrem spravedlnosti (jako všichni předsedové soudů kromě soudu Nejvyššího), v současnosti to přísluší prezidentu republiky, a koncentrují ve svých rukou rozhodující faktický vliv téměř na všechny personálie v justici – na návrhy na jmenování nových soudců, na ustavování do soudcovských funkcí, na zahajování kárných řízení se soudci, na překládání soudců na jiný soud. Ministr jim prakticky vždycky vyhoví: on jim, oni jemu.

Předsedové krajských soudů a ministr (v tomto pořadí) tvoří skutečný mocenský establishment justice. Na druhé straně jsou totiž tito předsedové dříve ministrem, dnes prezidentem republiky jmenováni na určité funkční období a chtějí si funkce udržet, eventuálně být jmenováni opakovaně. Jedním z problémů nového soudcovského zákona z roku 2008. je přitom absence relevantních kritérií pro opakované (ne)jmenování.

Krajští předsedové jsou tak s představitelem výkonné moci (a skrze něj s vládou) v nezdravém symbiotickém vztahu vzájemné závislosti -spojeni zájmy na svém přetrvání. Tudy jsou pak do stavu závislosti uvedení předsedové okresních soudů, kteří zejména tím, že rozhodují o rozvrhu práce svých kolegů, mohou účinně, i když nepřímo, ovlivňovat rozhodování řadových soudců. Nemluvě o kárných řízeních a překládání soudců na jiný soud.

Autonomie soudcovského stavu v personálních otázkách by zřízením Motejlovy Nejvyšší rady soudnictví omezila vliv i moc těchto vysokých soudních funkcionářů, jakož i napříště všech ministrů spravedlnosti. Neboť se jimi mohou stát i lidé tak nebezpeční jako Pavel Němec... A možná přijde trest Otakar Motejl věděl, o čem mluví a proč je takový orgán potřeba. Opakovaně prohlásil, že když on byl předsedou Nejvyššího soudu, připadal si jako „dobře placený zřízenec ministerstva spravedlnosti“. Jak si pak asi může připadat předseda soudu okresního? Jenomže právě ten to nejspíše nebude ochoten říci nahlas.

Otakar Motejl se ovšem vyznačoval výjimečnou otevřeností, až prostořekostí, ke které má jen málokdo u nás odvahu. A hlavně: jednal podle toho. Vždycky se ochotně přiznával ke svým chybám, snad proto, že měl jako málokdo naprosto čisté svědomí.

Mimořádnou osobnost Otokara Motejla bychom tedy poněkud umenšili, kdybychom si ji napříště spojovali jen s populární funkcí, v níž ho celý národ uznával a chválil. Protože chránit lidi před úřady, to je vždycky zapotřebí, to každý uzná. Nakonec to uznal i prezident republiky.

Tak, jak jsem ho znal, troufám si tvrdit, že mu ze všeho nejvíc záleželo na tom, aby justice nebyla jakkoli závislá na výkonné moci, na politice, na politických stranách. Třeba na takových jejích představitelích, jako byl ten, který se ve funkci ministra spravedlnosti objevil nějaký čas po něm. Každý ho zná jako veřejného ochránce katarského prince...

Alespoň že Senát Motejlovy představy tehdy přijímal, když už je odmítala Poslanecká sněmovna a „soudcovská oligarchie“! V pracovním senátním návrhu na změny soudcovské hlavy ústavy z roku 2000 se „samospráva“ soudnictví na nejvyšší úrovni objevila znovu.

Hledáme dnes – dosti pozdě -, jak a kudy se prostupují politické a ekonomické zájmy, a obáváme se, že justice, která s definitivní platností ospravedlňuje nebo odsuzuje sporná jednání, může tyto průniky tolerovat, ba legitimizovat – když politici dostanou příležitost chtít to po ní. Otakar Motejl se pokoušel skuliny a průduchy mezi politikou a ekonomikou na jedné straně a justicí na straně druhé ucpat. Za to by mu mělo patřit naše nejvyšší uznání, za to bychom ho měli ctít nejvíc. I když tenkrát prohrál.

Nedávno o sobě řekl: Byl jsem u všeho, ale nedokázal jsem nic V těch slovech je celý on: se smyslem pro nadsázku, sebeironii, sarkasmus. Jeho porážky (ale ne že by stále prohrával!) byly pro naši společnost větším přínosem než okázalá vítězství jiných.

Rezignací na funkci ministra spravedlnosti nás Otakar Motejl už tehdy varoval: neposlechli jste mě, počítejte s tím, že možná přijde trest v podobě soudcovské mafie -nepotopitelného Němce, agilního dohazovače Kučery, velkoobchodníka s konkurzy Brůžka (Laskavý čtenář si další jména podle vlastní zkušenosti doplní sám...)

Už tehdy nás varoval: neposlechli jste mě, počítejte s tím, že možná přijde trest v podobě soudcovské mafie

Petr Pithart, senátor za KDU-ČSL, pro Lidové noviny 17. 5. 2010
Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv