Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Jedna věta o Motejlovi

Dnes o základním motejlovském žánru, tedy advokátské historce Uvelkých lidí nad 70 let by se mělo zavést jako pravidlo, že mají napsat paměti. Otakar Motejl bohužel žádné pořádné nezanechal. Vyšly o něm desítky vzpomínek, takže lze přidat už snad jen jednu větu. Mohla by znít třeba takto:

Základním žánrem doktora Motejla byla historka, a to hrabalovského typu, třeba jak jeho klienta Pavla Landovského jdou estébáci zatknout do půjčeného ateliéru v Moskevské 44, Praha-Vršovice, jenže mistr tam je se dvěma děvčaty a nechce otevřít a estébáci si na něj vymyslí, že je ohrožoval nožem v pravé ruce, ovšem doktor Motejl je při výslechu poplete tak, že za chvíli říkají „v levé“, a advokát suše trumfuje: „ohrožovat důstojníka StB třiceticentimetrovým nožem je hrdelní zločin a při hrdelním zločinu si nelze plést ruce, pane“, nebo jak vyseká Lanďáka z jiné kauzy, protože „soudružka, která měla potvrdit, že Landovský estébákům nadával a sprostě je urážel, odmítla jeho urážky reprodukovat“; protože Otakar Motejl byl praktik a právo pro něj bylo užitečné řemeslo, žádná velká věda, na akademickou kariéru se nehodil a vesele to přiznával, i v tom nejteoretičtějším textu za poslední léta, příspěvku do obřího sborníku Komunistické právo (2009), se vrací k úvahám o praktickém smyslu advokacie za normalizace a uzavírá tím, že obhajoba u komunistických soudů byla „především obhajobou nás samotných, naší lidské důstojnosti a profesního sebevědomí“, což byl na Motejla nezvyklý patos, většinou sám sebe shazoval, třeba o své kandidatuře na prezidenta mluvil jako o projevu stařecké neposednosti, a když ho Jindřich Šídlo a Jan Kubita v rozhovoru pro MF DNES v listopadu 2002 chytli za slovo a ptali se, zda není na neposednost trochu starý, zavrčel „nejde o dětinskou neposednost, skákání po jedné noze kolem louže, jinak mě ale, pánové, těžko přesvědčíte, abych vzal kandidaturu na prezidenta zpátky – jeden říká ,nevydržíte do švestek‘, druhý ,vlivem senility si chcete hrát na prezidenta‘...“ anebo v rozhovorové knize Lexikon (2006) s Renatou Kalenskou líčí, jak zrovna na legislativní radě projednávali zákon o PPP, vyslov anglicky PíPíPí, „bylo nás tam asi třicet právníků, někteří skoro stejně staří jako já a odhaduji, že takových pět šest vědělo, o co jde, zbývající sice věděli, o co běží, ale nevěděli, co ta tři P přesně znamenají“ (public private partnership, doktore!), neuměl dobře anglicky, jen francouzsky, a přesně pro tento ironický common sense ho lidé měli rádi, jak na to pěkně vzpomíná na serveru Jiné právo jeho spolupracovnice z kanceláře veřejného ochránce práv Kateřina Valachová – chtěl, aby každý úředník, třeba při přestupkovém řízení, měl před sebou jmenovku a občan vždy věděl, s kým má tu čest, a když slyšel litanie na tíživou rozpočtovou situaci, s úsměvem opáčil: „pánové, dejte mi kartony, fixu a nůžky, já ten problém vyřeším“ – a tentýž zdravý rozum žádal i od soudců, v březnu 2000 jsme s ním vedli rozhovor pro Respekt, kde varoval, že se trestní případy mění ve znalecké procesy, „stane se havárie, z vedlejší ulice někdo nedá přednost na hlavní a soudce požaduje posudek znalce z oboru silniční dopravy, jestli ten červený trojúhelník opravdu znamená ,Dej přednost v jízdě‘“.

A pak bychom mohli říct ještě další větu. Čímž chceme vyjádřit, že by někdo měl motejlovské historky sebrat a uspořádat, dokud je paměť živá.

Tomáš Němeček, redaktor Orientace, Lidové noviny 15. 5. 2010
Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv