Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Advokát, který se stal zbojníkem

Za Otakarem Motejlem, veřejným ochráncem práv

Když se Otakar Motejl stal ombudsmanem, připomněl jsem mu při rozhovoru pro Víkend HN jeho dávné vystoupení v televizi, kde oponoval Petře Buzkové, když prosazovala úřad veřejného ochránce práv. Pan Motejl vytáhl reprodukci Raffaelovy fresky Athénská škola. Platonův prst tam ukazuje vzhůru, k nebi. Aristotelova ruka je rozprostřena nad zemí. „Mně je mnohem bližší Aristotelův realismus, založený na rozumnosti,“ prohlásil. „Ombudsman podle Buzkové měl zasahovat do soudem projednávaných případů, dělat přepady na ministerstvech. To bylo příliš ambiciózní, vyvolalo by to politické bouře. Už tehdy jsem byl přesvědčen, že ombudsman udělá víc pro občany, když se nesnaží šturmovat nebe.“

Motejlovo celoživotní přesvědčení, že je třeba hájit právo a nikoliv hledat „nebeskou“ spravedlnost, symbolizoval v jeho pracovně i dost zvláštní artikl – sádrový trpaslík. Když jsem namítl, že tenhle kýč není zrovna obrazem odvahy brát se za práva slabých, energicky namítl: „A co Sněhurka? Cožpak ji trpaslíci nebránili? Pravda, každý měl nějaký svůj zájem na ní profitovat. Ale nakonec ji zachránili před úklady čarodějnice.“

Stát zanikne a vy s ním

Otakar Motejl rád vzpomínal, jak mu otec – úspěšný právník – vlepil poslední pohlavek, když mu na jaře 1951 přinesl přihlášku na právnickou fakultu. Tehdy už totiž jejich příbuzný, který byl studentem práv, seděl za protistátní činnost. Mladý Motejl však chtěl v rodinné tradici pokračovat. Byl přesvědčen, že jako advokát nebude muset komunistům poklonkovat.

Doba studií však byla deprimující. „Byl jsem svědkem zatýkání našich učitelů, jež se nevyhnulo ani profesorovi politické ekonomie Hrubému, který přednášel přísně marxisticky,“ vzpomínal. „Jednou přišel a začal úplně jinak. Mluvil o cti, právu a spravedlnosti. Již věděl, že až vyjde z budovy, zatknou ho a postaví před soud.“

Když jejich ročník končil, děkan se jim vysmíval. Brzy zvítězí komunismus, stát zanikne a s ním i povolání právníka. Motejl nad ním mávl rukou. Odejel na Slovensko, kde byly o něco volnější poměry. Tam se z něj poprvé stal jakýsi advokát zbojník. „Například jsem úspěšně hájil syna kulaka, jehož obvinili, že nasypal písek do benzínové nádrže traktoru, aby zmařil úsilí rolníků sklidit úrodu. Požádal jsem svědka, aby na nákresu označil, kam přesně kulacký synek písek sypal. Ukázal špunt na kapotě. Já jsem soudcům z lidu předvedl, že benzinová nádrž je pod sedadlem, a šli jsme domů.“

V šedesátých letech byl Motejl populární figurou v právnických kruzích. Zejména poté, co hájil „prezidentova vězně“ Vladimíra Škutinu. I proto se stal v roce 1968, v necelých šestatřiceti letech, soudcem Nejvyššího soudu v Praze. Rezignoval, když Dubček podepsal pendrekový zákon. Vedení soudu jeho demisi odmítlo s tím, že ji musí přijmout Federální shromáždění, které by kvůli tomu ale nikdo nesvolal. Motejl zůstal klidný. Už věděl, že celý soud bude zlikvidován v rámci federalizace justice.

Nastala druhá éra advokáta zbojníka. Jen místo kulaků hájil Motejl underground a disidenty. A zase měl pocit, že když zůstane při zemi, může si dovolit všechno. Je paradoxní, že narozdíl od tuhých padesátých let už žádné nepřátele režimu neochránil. Vysvětloval to tím, že v padesátých letech hájil spíš osamělé figury. Za normalizace ale úřady tvrdě šly po lidech, kteří se snažili provázat různé okruhy společnosti. Motejl hájil Martina Jirouse a Plastiky, kteří se snažili propojit intelektuály s rockery. Nebo Jazzovou sekci, jež přitáhla mladé lidi, kteří s disentem neměli nic společného. „Při jejich obhajobě jsem neměl šanci. A tak bylo mou ambicí vytvořit jim alespoň nějaké mantinely slušného chování a nedeptání,“ vzpomínal Motejl.

Holt ti nemůže projít všechno

Když se po listopadovém převratu stal předsedou Nejvyššího soudu, hemžilo se to v parlamentech lidmi, kteří za totality byli jeho klienty nebo kamarády. Motejl si vyčítal, že toho nevyužil k prosazení podstatných změn v justici. To ho nakonec vedlo k nejspornějšímu rozhodnutí jeho kariéry – přijal Zemanovo pozvání na post ministra spravedlnosti.

„Měl jsem jediný cíl – zásadní reformu v justici,“ vysvětloval. Když ale na vládě prosadil, aby obsazování vysokých funkcí přešlo z ministerstva spravedlnosti na soudcovskou radu, dostavil se šok. Proti tomu se vzbouřili samotní soudci, kteří s politiky vytvořili neprostupnou hráz. Tehdy dostala jeho aristotelská víra v rozumnost pořádnou trhlinu. „Samotní soudci bojovali proti své nezávislosti. Raději nechali svůj osud v rukou politiků. To byla přímo negace zdravého rozumu,“ komentoval to Otakar Motejl později.

Když jeho návrhy pohřbil parlament, řekl mu jeden z poslanců za ČSSD: „Holt ti nemůže projít všechno.“ Ihned poté podal Motejl demisi. Někteří jeho přátelé mu ale vyčítali, že odešel pozdě. Že měl rezignovat už v okamžiku, kdy se provalily aféry s černým kontem vicepremiéra Lánského, křivým obviněním exministra Zieleniece, nebo vydíráním v případu Štiřín.

Tragický osud stáří

Po zvolení ombudsmanem se Motejl stal znovu agentem zbojníkem, tentokrát na nejvyšší úrovni. Mimo jiné pomáhal sedlákovi Rajterovi v bitvě s firmou Nemak. Zastal se také žen násilně sterilizovaných za minulého režimu. Ostře napadl i odebírání sociálních dávek v Chomutově. Ale hlavně kritizoval poměry v justici s přímočarostí, k níž se neodhodlal žádný z polistopadových politiků.

Bez okolků přiznal, že podporoval kariéru Nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké i jejího zástupce Pavla Kučery. Nazval to „tragickým osudem stáří“ a vyzval oba k demisi. Vyprávěl, jak potkal Kučeru a řekl mu: „Děláš ostudu mně i celé justici. Prosím tě odejdi.“ A Kučera v klidu opáčil: „Co blbneš?“

V jednom z posledních rozhovorů Motejl litoval, že se nechal přesvědčit k opakované kandidatuře na ombudsmana. Vracely se mu vzpomínky na otce, který nedokázal včas odejít z advokacie. „S bolestí jsem sledoval, jak profesně slábne.“

Otakar Motejl už má jisté, že ho nic takového nečeká. Jeho nedělní demise byla rychlá a nezvratná, ani si nestačil z úřadu odnést toho nevkusného trpaslíka. Nebo spíš nám ho tady nechal schválně. Jako připomenutí, že i za velké ideály se nejlépe bojuje s nohama na zemi.

Jiří Leschtina, Hospodářské noviny 11. 5. 2010

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv