Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Otakar Motejl čili Býti právníkem

V neděli zemřel Otakar Motejl (1932-2010), svědek proměn českého práva v posledním půlstoletí. Tento esej je pokusem nahlédnout na vývoj justice z „motejlovské“ perspektivy.

Asi už těžko pochopíme, jaká musela být situace ve střední Evropě po druhé světové válce. Známe čísla mrtvých, o něž Československo během šesti let okupace přišlo. Ale v těchto číslech je zcela disproporcionálně zastoupena profesní elita národa: lékaři, inženýři, právníci.

Holokaust a genocida domácí inteligence zasadily kritickému rozumu středoevropských národů smrtící ránu. Intelektuální síla střední Evropy utrpěla též úplným vysídlením středoevropských Němců a emigrací či likvidací zbytků domácích intelektuálních špiček po převzetí moci stalinistickými komunisty. Odhaduje se, že jen v důsledku samotné války Československo ztratilo asi třetinu svých profesních elit. Válečné hrůzy oslabily etické pojivo společnosti a její hodnotový a morální základ.

Právě s ohledem na to je důležité, že Otakar Motejl na rozdíl od řady jiných ani v 50. letech svodům komunistické ideologie nepodlehl. Možná to způsobila jeho tradiční skepse. Sám vzpomíná na své první setkání s věřícími komunisty, „ze kterých jejich nadšení tak tryskalo, že bylo okamžitě varovným signálem“.

Právo bezmocných Po vystudování práv se stal Motejl advokátem, asi i u vědomí toho, že advokacie byla po celou dobu režimu – v mezích možného – nejsvobodnějším právnickým povoláním. Působil nejprve na Slovensku, kde v drobných procesech hájil údajné kulaky.

Motejl měl nesporně štěstí, že v té době už pominula extrémní atmosféra stalinismu, kdy role advokáta v politickém procesu byla čistě loutková a kdy oficiální představitelé advokacie tvrdili, že pokusy o klientovo dobro jsou „šarlatánstvím“ kapitalistických obhájců. Motejlovi se na sklonku 50. let podařilo před tehdejšími soudci z lidu někdy i uspět a dosáhnout osvobození svého klienta. Rád vzpomínal na obhajobu kulakova syna, který měl provádět záškodnickou činnost tím, že nasypal písek do benzinové nádrže družstevního traktoru: „Požádal jsem svědka, aby na nákresu označil, kam přesně kulacký synek písek sypal. Ukázal špunt na kapotě.

Já jsem soudcům z lidu předvedl, že benzinová nádrž je pod sedadlem, a šli jsme domů.“

Takový úspěch byl možný na sklonku 50. let na Slovensku, ale nikoli už za normalizace.

Režim 70. a 80. let byl podstatně těžkopádnější než nadšením a optimismem kypící režim doby stalinismu, o to méně si ale mohl dovolit záchvaty velkorysosti. Tupost normalizačního režimu omezeného na prázdné rituály nicméně mohla aspoň trochu pomoci. Jak v roce 1978 v eseji Moc bezmocných poznamenal po svých zkušenostech s komunistickou justicí Václav Havel, „mnohokrát jsem se na vlastní oči přesvědčil, jak policista, prokurátor či soudce -má-li co do činění se zkušenějším chartistou, odvážnějším advokátem a je-li dokonce (jako jedinec s jménem, vytržený z anonymity aparátu) vystaven pozornosti veřejnosti – úzkostlivě najednou začíná dbát toho, aby rituál neměl trhlinku; na tom, že se za rituálem skrývá mocenská zvůle, to sice nic nemění, avšak už sám fakt této úzkostlivosti přece jen tu zvůli nevyhnutelně reguluje, omezuje, brzdí“.

Dokonale se tato ideologická vyprázdněnost ukázala v procesu s Plastic People of the Universe, kde na straně obhajoby vystupoval i Otakar Motejl.

Plastici a „vulgární výrazy“ Když dnes čteme kostrbatě psané dokumenty z procesu starého pětatřicet let, nevíme, zda se smát, nebo plakat. Několikaleté nepodmíněné tresty pro členy hudební skupiny Plastic People byly v podstatě založeny jen na tom, že na svých koncertech hudebníci používali vulgární výrazy. Skutečným důvodem bylo to, že Plastici nepatřili do tehdejších mládežnických organizací a vytvářeli na režimu nezávislou a režimem opovrhující skupinu.

Obžaloba vinila členy skupiny jen z toho, že při svých vystoupeních používali „vulgární výrazy“, „příčící se občanské morálce a zásadám estetického cítění“. Tím se měli dopustit veřejné hrubé neslušnosti, což soud kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví. Obžalovaní hudebníci marně argumentovali ukázkami z Haškova Švejka a jiných literárních děl s tím, že používání silnějších výrazů není v uměleckém projevu nijak neobvyklé, a nemůže být proto kriminalizováno.

Okresní soud v odůvodnění obsáhle vypočítal všechny koncerty obžalovaných a uzavřel, že „texty písní patřících do repertoáru obžalovaných postrádají uměleckou hodnotu, působí protispolečensky a svým obsahem jsou převážně vulgární“. To stačilo k odsouzení Plastiků, aniž se soud jakkoliv namáhal blíže specifikovat, v čem měla být společnost činností obžalovaných hudebníků skutečně ohrožena.

Rozsudek se přece diktuje jinde Komunistická justice tehdy fungovala svižně. Během půldruhého měsíce bylo rozhodnutí potvrzeno soudem odvolacím.

Teprve tento soud otevřeně přiznal, co bylo hlavním cílem trestního postihu Plastiků: jejich vybočení z konformistického ideálu socialistické „zábavné hudby“: „Zábavná hudba je integrální součástí tohoto progresivního, kulturního úsilí naší společnosti. Činnost obžalovaných byla výrazně a převážně protispolečenská, ohrožující zejména správnou a zdravou socialistickou výchovu naší mladé generace, jíž vystoupení obžalovaných byla převážně věnována.“

Otakar Motejl s odstupem času hodnotil svou obhajobu v politických procesech velmi střízlivě. Advokát na předem určeném výsledku mohl změnit jen máloco. Jakoukoliv jeho aktivitu ve prospěch klientů vnímali soudci jako nepříjemnou obstrukci, zbytečně komplikující cestu k výsledku, který byl nadiktován někým jiným než soudcem a někde jinde než v soudní síni.

Smysl a prospěšnost své práce za normalizace viděl Motejl jinde. Obhájce byl jediný, s kým se mohl obviněný vidět, dostat od něj zprávu, pomeranče a tvrdé sparty, vyřídit přes něj vzkaz manželce nebo jen prohodit pár lidských slov v depresivním vazebním režimu. To ostatně klienti oceňovali na advokátu Motejlovi nejvíc.

Právo v zemi, která neměla mít právo Právo komunistického Československa bylo v paradoxní situaci. Na jedné straně byla socialistická společnost sovětského typu vysoce centralizovaná, její ekonomika byla založena na plánování a totální regulaci všech oblastí společenského života. Důraz na důležitost práva, podporovaný socialistickou propagandou, na jeho instrumentální povahu a s tím spojený legislativní optimismus (hluboká víra v možnost měnit společnost na základě působení právních předpisů) sdílely všechny komunistické země ve střední Evropě.

Na straně druhé však prestiž právníků zásadním způsobem poklesla, stejně jako jejich platy – srovnáme-li je s platy jiných profesionálů ve státech reálného socialismu. Komunistická ideologie, jako každý utopismus, předpokládala zánik práva společně s odumřením státu. Právníci byli tedy profesí odsouzenou k zániku a zejména na počátku komunistického režimu byli nahlíženi s velkým despektem. Právo bylo „flexibilním nástrojem společenského inženýrství“, nikoliv komplexním systémem, jehož aplikace vyžadovala špičkově vzdělané profesionály. Mnoho otázek nebylo navíc regulováno právem, respektive klasicky pojímanými právními normami, ale státním plánováním či všemožnými směrnicemi, které formálně vůbec právem nebyly.

I pro samotné právníky přestala být tehdy atraktivní soudcovská profese. Tamní nízké platy byly samozřejmě výzvou ke korupci. Špatně placení soudci s nedostatkem sebeúcty, jejichž morálka odrážela celkovou morálku socialistické společnosti, se stali snadným nástrojem „telefonní justice“ (ústních politických příkazů shora). Navíc na sklonku 80. let bylo bezmála 60 procent českých soudců členy KSČ.

Doznání okresního soudce V době pražského jara se kritika dosavadního stavu společnosti pochopitelně dotkla i justice. Na právnických fakultách tehdy působili špičkoví odborníci, mnozí z nich třeba o deset let dříve ve věku mladistvého zanícení zarputilí stalinisté, kteří ovšem s postupem času získali ve vztahu k režimu velkou dávku skepse.

Poprvé se otevřeně a veřejně kritizovaly procesy 50. let, začali se hledat jejich viníci, a policie zahájila dokonce trestní stíhání. Média uveřejňovala stanoviska soudců, kteří upozorňovali na svou totální závislost na politických orgánech v citlivých kauzách. Do justice přicházeli noví lidé – soudcem Nejvyššího soudu se tehdy stal i šestatřicetiletý úspěšný a uznávaný advokát Motejl. Rozběhla se první rehabilitační řízení, na nichž měl významný podíl.

Sovětská okupace a následná kolaborace staronových lídrů ale tyto změny zadupaly do země. Skončila i vládní komise pro vyšetřování zločinů 50. let, která volala po nezávislosti justice a znovuvytvoření správního a ústavního soudnictví. Motejl už v létě 1969 rezignoval na protest proti „pendrekovému zákonu“, přijatému ještě lidmi pražského jara.

V době normalizace si státostrana bedlivě hlídala svůj vliv v soudnictví, pokračovala praxe „telefonní justice“. Režim měl dost soudců ochotných perzekvovat nepočetný československý disent. Vdrtivé většině případů však šlo o soudce byrokraty, nikoli revolucionáře první dekády.

Soudcovskou nezávislost v komunistickém Československu lze shrnout slovy spisovatele Oty Ulče (o své práci v justici 50. let napsal Malá doznání okresního soudce): „Ve zhruba devadesáti procentech soudní agendy nebylo nejmenšího náznaku vměšování se do rozhodování. Tento postřeh však nemůže opodstatnit tvrzení, že snad existovala nějaká ,devadesátiprocentní soudcovská nezávislost a integrita‘. Jak nedobrá zkušenost se zbývajícími deseti procenty, tak vědomost, že někdo nám může kdykoliv udělit svou ,radu‘, ovlivňovala veškeré naše rozhodování.“ Mohla za to StB? Mohl za to zákon?

V roce 1990 se Otakar Motejl vrátil na Nejvyšší soud – nejprve federální, pak český -a stál jeho v čele bezmála celou dekádu. S odstupem času byl vůči této etapě svého života poměrně kritický. Upozorňoval, že v justičních vodách se po roce 1989 žádné velké čistky neděly: „Kromě toho, že se vyměnili šéfové nejvyšší a že řada soudců s výčitkami svědomí odešla za lepším do soukromé sféry, zůstaly soudcovské sbory vesměs stejné.“ Kritizoval názor, že nejvíc chyb se odehrálo během komunismu na půdě trestního soudnictví. Zatímco palba mířila na trestní soudce, „poměrně lehkým tanečním krokem historií procházeli ti soudci, kteří nechali prohrát celou řadu pracovních sporů“.

Motejl nevzešel zevnitř justice, a nebál se být vůči ní kritický. Nesouhlasil s tezí, že za justiční zločiny mohou jen vyšetřovatelé StB a prokurátoři: „Principielně jediný, kdo skutečně za rozsudek odpovídá, je v každé společnosti soudce. Vyšetřovatel má právo být zaujatý ve jménu profesionální posedlosti vypátrat pachatele, žalobce má právo být neobjektivní, když proti němu stojí zcela neobjektivní obhájce, ale soudce, který rozhodne proti objektivní pravdě v důkazní situaci a hlavně a především proti zdravému rozumu a případně i svému svědomí, žádnou omluvu nemá.“

Soudci, někteří z nich bohužel dodnes aktivní, mají permanentní schopnost nalézat příčiny svých chyb za normalizace všude jinde než v sobě samých – viníkem bývá nejčastěji „zákon“, který je prý nutil přísně trestat disidenty.

Jak ovládat justici Motejl se současně neváhal justice opakovaně zastat. Velmi dobře si totiž uvědomoval důvody, proč se po roce 1948 české soudy tak snadno staly hladce fungující součástkou v mašinerii totalitního státu.

Důvodem byla dominantní úloha ministerstva spravedlnosti při „správě“ justice. Nebylo to novum, ale komunistický stát tento institut převzal a rozvinul ve všech jeho možnostech. Jak Motejl loni napsal ve své kapitole v knize Komunistické právo v Československu, plynulý přechod k nové totalitě „nevyvolal potřebu nijakých základních strukturálních změn ve formálních úpravách správy soudnictví. I nadále platila dominantní úloha ministerstva spravedlnosti, s tím ,drobným rozdílem‘, že došlo k výměně v osobě ministra.“ V Gottwaldově vládě jím byl Alexej Čepička, který plně využil všech kompetencí (občas šel i nad jejich rámec), jež mu dávala úprava z dob rakouského mocnářství; ostatně ta bez nějakých větších změn platí dosud. Ovládnout justici znamenalo a dodnes znamená v podstatě jen vyměnit předsedy soudů, což je klíčová kompetence exekutivy. Motejlův pokus o změnu ústavy, jež by posílila autonomii soudnictví, neuspěl.

V posledních letech byl Otakar Motejl vůči poměrům v justici a státním zastupitelství čím dál kritičtější. Těžce prožíval nekončící seriál „justiční mafie“, opakovaně kritizoval všechny aktéry této kauzy včetně místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery, jehož do funkce sám uvedl, a Renaty Vesecké, kterou kdysi profesně podporoval. Z druhé strany se mu bohužel v lepším případě dostalo jen trapného mlčení, v tom horším případě otevřeného výsměchu.

Smysl a prospěšnost své práce za normalizace viděl Motejl jinde. Obhájce byl jediný, s kým se mohl obviněný vidět, dostat od něj zprávu a tvrdé sparty, vyřídit přes něj vzkaz nebo i jen prohodit pár lidských slov.

Motejl nevzešel zevnitř justice, a nebál se být vůči ní kritický. Nesouhlasil s tezí, že za justiční zločiny mohou jen vyšetřovatelé StB a prokurátoři: „Principielně jediný, kdo skutečně za rozsudek odpovídá, je v každé společnosti soudce.“

Zdeněk Kühn, docent na katedře teorie práva PF UK, soudce Nejvyššího správního soudu, pro Lidové noviny 15. 5. 2010)

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv