Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Perry Motejl zasahuje

Smrt prvního českého ombudsmana připomněla, že i v neslušné době bylo možné dělat svoji práci důstojně

“Vyžeňte vrahy Prrrusy z Prahy,“ zpívá jednačtyřicetiletý advokát zkoprnělému senátu pražského soudu. Píše se rok 1973 a pěvecký výkon obhájce Otakara Motejla není projevem bláznovství, ale pokusem pomoci klientovi.

Dnes je jím překladatel (a pozdější pražský primátor) Jaroslav Kořán, který se před soud dostal spolu se třemi přáteli za “hanobení národa a přesvědčení“. Měli se ho dopustit tím, že v hospodě pěli citovaný verš ze sokolské písně (pochopitelně bez důležitého písmena “P“). Motejl chtěl řádně zazpívanou písní dokázat, že ani v tichu soudní síně, natož v hluku hospody, nejde Prusy od Rusů rozlišit. Nakonec sice prohrál a Kořán dostal několik měsíců vězení, ale obhajoba mu dodala nezbytnou sílu. “Byl brilantní, dokázal udělat ze soudců úplné hlupáky. V soudní síni to vyvolávalo salvy smíchu,“ vzpomíná Kořán. “Věděl, kam až může zajít, a měl cit pro vtip.“

Podobně nadšeně vzpomíná na mimořádně oblíbeného porevolučního soudce, ministra a prvního českého ombudsmana Otakara Motejla celá řada klientů, kterým během bolševické vlády pomáhal jako obhájce v boji s režimem.

Práci advokáta se s krátkou přestávkou věnoval od poloviny 50. let až do roku 1989. Patřil mezi hrstku právníků, kteří byli ochotni obhajovat lidi v politických procesech. Většinu jeho práce ale tvořily běžné trestní kauzy a pražská galerka mu podle oblíbeného obhájce Perryho Masona přezdívala Perry Motejl. “Byl to charizmatik a dělal všechno s plným nasazením,“ vzpomíná na Motejla David Uhlíř, který byl v osmdesátých letech jeho koncipientem. “I když hájil ex offo řadového zlodějíčka, v přestávce soudního jednání mu vždy nabídl startku a přátelsky si s ním popovídal.“

Obhájce prezidentova vězně

Kariéru advokáta začal Motejl v roce 1955 na Slovensku, kam ho po škole poslali “na umístěnku“. Koncem padesátých let se vrátil do Čech, nejdříve pracoval v menších městech kolem Prahy (Kralupy nad Vltavou či Kladno), pak zakotvil v advokátní poradně v pražské Ječné ulici.

Jeho kariéra obhájce v politických procesech začala zkraje šedesátých let: prvním politickým klientem byl spolužák z gymnázia Vladimír Škutina. Podle vzpomínek uveřejněných v knize novinářky Renaty Kalenské Lexikon Otakara Motejla, si ho Škutina získal už v roce 1948, když měl při oslavě narozenin T. G. Masaryka měsíc po únorovém komunistickém puči jako předseda studentské samosprávy projev. Škutina tehdy přečetl pár úvodních vět, pak jen obracel stranu za stranou a opakoval: “Cenzurováno.“

Stejně trpělivě Škutina později při flámech opakoval, že prezident “Novotný je vůl“. “To dělal kdekdo, ale Škutina byl do jisté míry známý a byl nestraník. Proto měl být exemplárně potrestán,“ vzpomínal Motejl. Z prvního procesu, ve kterém ho Motejl obhajoval, vyvázl s podmínkou. “Výrok, pro který byl odsouzen, Vladimír ochotně a rád reprodukoval,“ vyprávěl Motejl. Následovalo další zatčení, vazba, proces a tentokrát už nepodmíněný desetiměsíční trest. Zážitky z vězení Škutina v roce 1968 popsal ve známé humoristické knize Prezidentův vězeň.

Mezitím, v roce 1966, Motejl advokacii na krátký čas opustil. “Zatoužil jsem po tom nějak vyniknout. Rozhodl jsem se pokusit o akademickou dráhu,“ vysvětloval později. Z práce pro ministerstvo spravedlnosti byl ale “upřímně znuděn“ a uvažoval o návratu do zábavného života advokáta. Jenže právě vrcholilo pražské jaro a mladý právník bez komunistické minulosti se dostal do kurzu. V šestatřiceti byl zvolen nejmladším a prvním nekomunistickým soudcem Nejvyššího soudu.

Přišel tam ve chvíli, kdy soud pracoval na rehabilitacích. “Byl jsem obklopen soudci, kteří si s každým svým rehabilitačním rozhodnutím museli být vědomi, že popírají všechno, co dosud dělali,“ vzpomínal Motejl. Po několika měsících mezi ním a ostatními soudci skutečně došlo ke střetu. To když vyslovil rouhavou teorii: Je třeba opustit myšlenku, že za všechny nezákonnosti mohou jen vyšetřovatelé StB a jejich sovětští poradci. Principiálně jediný, kdo skutečně za rozsudek odpovídá, je soudce. “Bylo to asi poprvé a možná naposled v životě, kdy jsem mluvil a bylo při tom ticho jako v hrobě,“ popisoval Motejl atmosféru v místnosti. “Skutečně jsem se asi dotkl prakticky všech, kteří mě poslouchali. Tehdy většina z nich proklela okamžik, kdy se do jejich řad dostal nesoudruh.“

V roce 1970 Motejlovi nový předseda Nejvyššího soudu oznámil, že už není jeho soudcem. Začínala normalizace a Motejl se opět ocitl v terénu. První proces se týkal Petra Uhla a Hnutí revoluční mládeže. Následovala řada dalších. “Společným jmenovatelem všech takových procesů byl strach. Strach jsem měl zpravidla i já. Byla to jakási koňská dávka profesionální trémy, která by se dala vyjádřit jako obava z toho, abych nepůsobil trapně,“ popisoval minulost Motejl. “Šlo vlastně o to objevit způsob, jak se ztotožnit s obviněným, demonstrovat jemu i slavnému soudu, že jeho názor nejen není ojedinělý, ale není ani scestný. A přitom se přece jen držet trošku zpátky, protože jsem neměl v plánu si s obžalovaným vyměnit místo.“

Během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století patřil Motejl mezi zhruba desítku advokátů, kteří měli odvahu zastupovat lidi v politických kauzách. Reálně riskoval vyloučení z advokacie (kvůli tomu, že hájili lidi v politických procesech, byli z advokacie vyloučeni třeba Ján Čarnogurský a Josef Daniš). Také Motejla kolegové vinili z toho, že se v obhajobách příliš angažuje.

Vedení pražské advokacie po něm v roce 1973 chtělo, aby řady obhájců opustil. Prý to bude lepší nejen pro něj, ale i pro celou profesi – advokáti jako on mohou způsobit, že se obnoví praxe padesátých let a pro obhajobu citlivých případů budou vybíráni jen režimu oddaní lidé. Motejl tehdy rezignaci odmítl a kauza jeho odchodu z advokacie nakonec usnula.

Sám aktér to později vysvětloval tím, že režim advokáty potřeboval – svým vystupováním u soudu vlastně spoluvytvářeli obraz jakési serióznosti procesu. “Toho, co jsem mohl skutečně vykonat, bylo hrozně málo. Bral jsem tyto věci spíše jako lidskou pomoc než jako právní službu. Soud bylo nemožné vyhrát.“ Motejl se tedy spokojil s tím, že je “povzbuzením“: tím, kdo může pomoci svou přítomností, tlumočením vzkazů či nabídnutím cigarety.

Plačící soudkyně

“Celý proces, všichni kolem nás, byli jako umělí lidé. Když za mnou přišel do vazby on, najednou tam byl člověk,“ vzpomíná evangelický farář Svatopluk Karásek na rok 1976. Úlevou mu byly nejen Motejlovy návštěvy, ale také vzkazy ze světa venku. “Dodával mi sílu, ujišťoval mne, že je všechno v pořádku a moje žena za mnou stojí,“ říká Karásek.

Karásek byl tehdy zatčen spolu s lidmi kolem skupiny The Plastic People of the Universe kvůli vulgarismům v textech písní a obviněn z výtržnictví (proces, jímž chtěl režim vyprovokovat celospolečenské odsouzení undergroundu, nakonec vyústil v prohlášení Charty 77). “Otakar Motejl nechtěl, abych se z toho vyvlékal. Obhajobu stavěl na tom, že do umění může patřit i nějaký ten neslušný výraz,“ říká Karásek. Aby svůj názor doložil, nechal Motejl vypracovat třicet posudků od různých autorit. Nejznámější je ten od Jaroslava Seiferta. “Aby vystupňoval lidový charakter a přesvědčivost svých písní, aby zdůraznil jejich hlas, dostala se mu tam zcela logicky i tzv. sprostá slova. Jsou použita naprosto funkčně a vynutila si je naléhavost ostatního textu,“ napsal Jaroslav Seifert. Ve prospěch faráře Karáska svědčila také dobrozdání synodního seniora evangelické církve či ředitele knihovny, kde byl zaměstnaný.

Proces skončil pro komunistický režim fiaskem. Selhali i svědci, kteří byli na koncertech v okolí Prahy. Mladí svazáci nebyli před soudem schopni vyjádřit pohoršení nad tím, co slyšeli. “Všichni byli přesvědčeni, že jsme nevinní, včetně mladé soudkyně. Měla nějakou stranickou direktivu, že nás odsoudit musí, ale nechtěla. Dokonce se u soudu rozbrečela,“ vzpomíná Karásek (nakonec šel za mříže na osm měsíců). Tehdejší soudkyně, která dnes pracuje jako advokátka, se k případu nechce vracet. Pod slibem anonymity však vzpomíná na Otakara Motejla jako na “seriózního a vzdělaného pána, jehož si vždy vážila“.

Největší prospěch ze setkání Motejla a Karáska měl nakonec Milan Čureja, obviněný ze znásilnění, který seděl s Karáskem v cele. Měl dostat osm let, ale Karásek mu uvěřil, že je nevinný. Prosil Motejla, aby převzal jeho obhajobu. Ten nejdřív mávl rukou se slovy: To říkají všichni. Karásek ale nedal pokoj, Motejl nakonec obhajobu převzal a soud Čureju osvobodil.

Jistota ligerosky

První, co se vybaví někdejšímu ministru zahraničí Alexandru Vondrovi (ODS) při vzpomínce na Otakara Motejla, je krabička kubánských cigaret značky Ligeros. “To byla první jistota v té nejistotě vazby,“ říká Vondra. Motejl ho hájil dvakrát, poprvé kvůli účasti na demonstracích v průběhu Palachova týdne v lednu 1989, podruhé kvůli pobuřování v souvislosti s peticí Několik vět.

U soudu pak měl Vondra možnost srovnávat práci obhájce Motejla a obhájce Tomáše Sokola. “Sokol byl mladý, dravý, dynamický. Z jeho vystupování bylo cítit, že režim mele z posledního,“ vzpomíná Vondra. “Motejl vedle něj vypadal jako Colombo, takový trošku skeptický popleta. Ale člověk brzy zjistil, že má ohromnou životní moudrost a je pevný. Že prostě neuhne.“

Právě tyto vlastnosti – a samozřejmě okouzlující vystupování – Motejlovi po revoluci otevřely dveře k nové kariéře. Do roku 1998 předsedal Nejvyššímu soudu, další necelé dva roky byl ministrem spravedlnosti v Zemanově vládě. Odešel, když mu neprošla reforma justice. V roce 2000 se ujal role, se kterou ho má dnes většina lidí spojeného: stal se prvním veřejným ochráncem práv. A během let proměnil vysmívaný úřad ombudsmana ve ctihodnou instituci.

Hana Čápová, novinářka, Respekt 17. 5. 2010

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv