Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Trafikant, jenž chránil naše práva

Nedělní odpoledne doma na zahradě pomalu končí, v nedalekém malém pivovaru koncertuje Laco Deczi a vlhkým jarním vzduchem se nese jeho nádherně znějící trubka, když zazvoní telefon a přinese mi zprávu o odchodu Otakara Motejla z tohoto světa. Zprávu, která patří mezi ty definitivní.

Měl jsem to neobyčejné štěstí doktora Motejla nejen poznat, ale několik let s ním i spolupracovat a být v jeho bezprostřední blízkosti. Byl ve věku mého otce. Před rokem 1989 jsem o něm jen slyšel jako o statečném člověku, který se nebojí nejen říkat, ale i dělat věci tak, jak se patří. Na rozdíl od většiny z nás všech. Bez ohledu na vlastní prospěch, pohodlí či snad kariéru. Bylo moudré a prozíravé, že byl po listopadu postaven do čela justice a osm let jako nejvyšší soudce nadán velkou odbornou, ale zejména morální autoritou. Byl symbolem a nadějí, že z byrokratické složky státního aparátu předešlé doby vznikne silný a nezávislý systém výkonu skutečné spravedlnosti. Nebylo jeho vinou, že se to úplně nepodařilo, přesto si s odstupem času opakovaně na sebe za to bral odpovědnost. Nebyl tolik zklamán ze zákonů, z institucí, nýbrž ze selhávání konkrétních jednotlivců, zejména těch, kterým dal svoji důvěru v přesvědčení, že přemýšlejí jako on: ne boj o moc, ne hra, nýbrž služba společnosti. Tak vnímal politiku a veřejný život vůbec.

Politické obchody odmítal. Pokusil se ještě jednou o nápravu a přijal funkci ministra spravedlnosti. Vzápětí nekompromisně vyhlásil svůj reformní program. Pomáhal jsem mu tehdy na ministerstvu, a tak vím, že jej, vybaven celoživotní zkušeností, formuloval tak, jak cítil, že je to správné, i když věděl, že mnohým se nejen nezavděčí, ale získá i silné protivníky, kteří navíc nebudou mít jako on v soubojích o podobu reformy otevřené hledí. Odmítl o jeho podobě vyjednávat, „kupovat a prodávat“ na politickém trhu. Nemá prý co nabízet ani přijímat. Po dílčích úspěšných krocích měl přijít zásadní systémový řez. Mise nestranického ministra skončila po vlně odporu z více stran neúspěšně. Zklamán nebyl tolik z negativního výsledku, ale z toho, že nezískal v prosazování svých idejí na svou stranu justici, tu, kvůli níž na počátku devadesátých let vsadil své dobré jméno a celou autoritu k zajištění základních záruk její nezávislosti, včetně odpovídajícího hmotného zabezpečení. Jeho rezignace po dvou letech skoro marného snažení byla logickým vyústěním. Pronesl tehdy další z mnoha svých bonmotů, když se přirovnal k ministru dopravy, kterému vykolejil mezinárodní rychlík. Není co řešit, říkal, netřeba zkoumat něčí zavinění. Opět jako tolikrát předtím i potom odpovědnost vzal na sebe.

Některé věci přicházejí jako na zavolanou, i když jde vlastně o náhodu. Tou bylo zahájení činnosti veřejného ochránce práv. Pan doktor se stal prvním ombudsmanem České republiky a nemnoha sýčkům a rejpalům, zejména však většině společnosti, ukázal skutečný význam tohoto do té doby nepoznaného cizího slova, tedy jak být „trafikantem“, který chrání naše práva. Obklopen výkonným týmem svých mladých spolupracovníků, na které byl právem pyšný, ukazoval často, že k prosazení práva, k odstraňování křivd a bezpráví, k řešení zdánlivě obyčejných lidských osudů, zkrátka k prosazení spravedlnosti není zapotřebí ani velká moc, ani rozsáhlý aparát, zato však houževnatost, vytrvalost a odvaha. Vtiskl tvář nové instituci a stal se vzorem pro jiné, i když své druhé období už nedokončil. Skoro zapomenuta je jeho epizoda „prezidentská“. Úvahy o kandidatuře doktora Motejla ukázaly, s jakým typem osobnosti je tento úřad u nás spojován, rozhodnutí nepostavit jej do volby zase povědělo něco o smýšlení jiných.

Když jsem začátkem roku 2003 přibyl do Brna a půl roku poté Pavel Rychetský, přivítal nás nováčky v hlavním městě justice jako venkovany z Čech div ne v moravském kroji, „uvedl“ nás do společnosti a sdílel spolu s námi všechny starosti našich soudů. Při zdejších občasných společných setkáních s Otakarem Motejlem jsem měl znovu tu vzácnou příležitost poslouchat moudrého a přitom skromného člověka v jeho názorech na věci soukromé i veřejné. Stejně jako dřív se vždy vyptal starostlivě na zdraví celé rodiny, aby vzápětí furiantsky mávl rukou nad mými otázkami na jeho vlastní zdraví. Hubatě jsem mu připomínal jeho kritiku jiných za to, že se nedokázali včas zvednout od pracovního stolu. Uvědomoval si jistě, že by svou práci měl předat, sliboval, že už si konečně odpočine, do poslední chvíle však přemítal o vhodné chvíli a svém nástupci a i zde byla na prvním místě jeho odpovědnost za budoucí vývoj. A tak jak sbíral řadu ocenění za své celoživotní dílo, v děkovných odpovědích na laudatia sebekriticky bilancoval a omlouval se. Byl prý u všeho a nepodařilo se mu vlastně skoro nic.

Jako by věděl, že jeho vymezený čas pomalu končí, nevyhýbal se do posledku veřejným vystoupením a pronášel často i nelichotivá slova. Pojmenovával věci nemilosrdně, přitom obyčejně a srozumitelně. Jako vždycky v životě. S noblesou dokázal přijmout státní vyznamenání od hlav států, stejně jako zapříst hovor s babkou na trhu, trpělivě naslouchat jejím problémům a pomoci v jejich řešení.

Otakar Motejl byl a zůstane pro mě vzorem člověka, který v každé situaci věděl, jak se chovat a jak se nechovat. Ne podle toho, co zákon dovoluje a co zakazuje. Nikoliv pro získání předních míst v žebříčcích popularity, na těch se ostatně léta udržoval, ale prostě proto, že svými skutky dal pravý smysl slovům služba, spravedlnost, povinnost, odpovědnost a v neposlední řadě i zdravý rozum.

JUDr. Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, pro Lidové noviny 11. 5. 2010

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv