Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Veřejný ochránce práv > Historie > Český veřejný ochránce práv

Český veřejný ochránce práv

byl zřízen zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv (dále také zákon). Návrh zákona schválila Poslanecká sněmovna PČR těsnou většinou dne 4. 11. a Senát dne 8. 11. 1999. Zákon, kterým se zavedl do českého právního řádu zcela nový a atypický institut, byl přijat v podobě značně odlišné od původních návrhů, které nebyly přijaty v roce 1993. Bohatých zahraničních zkušeností z činnosti tradičních institucí ombudsmanského typu bylo možno při přípravě zákona využít jen rámcově, neboť jejich česká varianta v podobě veřejného ochránce práv vznikala v relativně odlišném právním a společenském prostředí. Zákon zachovává zásadní ombudsmanské principy, v některých otázkách však šel vlastní cestou.

Jedním z významných argumentů pro přijetí zákona, který vznikal uprostřed polemik a opakovaných pochybností o jeho smyslu, bylo mj. stanovisko Výboru ministrů členských států Rady Evropy, který v Doporučení R/85/13 o instituci ombudsmana, a přiměřeně také v Doporučení R/97/14 o ustavení celostátních institucí pro lidská práva, vyzývá, aby členské státy zvážily zřízení ombudsmana nebo institucí ombudsmanského typu zejména tam, kde došlo k prudkým společenským a politickým změnám, transformaci ekonomiky nebo násilným událostem válečného typu, a tím k ohrožení lidských, hospodářských sociálních a kulturních práv.

Instituce ombudsmanského typu podle zahraničních zkušeností také odstraňují či zmírňují nespokojenost občanů se stavem správy věcí veřejných pramenící z negativní zkušenosti v případech, kdy úředník vykonává vůči občanům mocenské pravomoci státu. S určitou mírou zjednodušení lze konstatovat, že znevýhodnění občana oproti správnímu aparátu vyplývá ve velké míře ze samotné podstaty těchto vztahů. Občan totiž zpravidla citlivě vnímá situace, v nichž se, ať oprávněně nebo domněle, cítí opomíjen, přehlížen či ponížen, neboť často neví, kde a jakým způsobem se domáhat uspokojení svých práv či zájmů. Na rozdíl od specializovaného úředníka totiž nemá dostatek informací a odborných znalostí. Když odhlédneme od klasických procesních nástrojů ochrany systémem soudním vč. správního soudnictví, jehož složitost, nákladnost, zdlouhavost a mnohdy i účinnost byla a je předmětem řady diskusí, je možno využít pouze vnitřní kontroly státní správy, ta se však často ukazuje jako nedostačující. Na rozdíl od opravných institucí soudního typu působících k nápravě pouze v případech, kdy je zjištěn nesoulad s právními předpisy, může veřejný ochránce práv zjednat nápravu i tehdy, kdy jednání úřadu je po právu, ale je jinak nesprávné, nepřiměřené či nespravedlivé nebo je příslušný správní orgán nečinný.

Působením ombudsmana jako vnějšího, nezávislého, bezplatného, relativně operativního a co nejméně formálního institutu, jehož hlavní funkcí je zajištění ochrany práv a oprávněných zájmů právě v oblastech, kde se občan či jiný subjekt střetává s úřady státní správy, může být jejich nevýhodné postavení významnou měrou vykompenzováno. Ochránce je navíc schopen mnohdy úspěšně působit mezi zúčastněnými stranami v klasické pozici mediátora. Ze zahraničních zkušeností také vyplývá, že sama existence ombudsmana působí i plošně preventivně, neboť úřady i úředníci vykonávající státní správu si musejí být při jejím výkonu vědomi, že když účastník nebude s jejich jednáním, postupem či rozhodnutím spokojen, mohou se dostat do situace, kdy budou nuceni svoje jednání či postupy zdůvodňovat a obhájit.

Veřejný ochránce práv nemá k dispozici v podstatě žádné přímé donucovací prostředky. Nápravu požaduje po státním orgánu, který se pochybení dopustil, neučiní li tak, po orgánu nadřízeném, příp. předloží věc vládě. Jeho úkolem není měnit či nahrazovat rozhodnutí dotčeného orgánu státní správy, ale požadovat, aby k nápravě byly využity vlastní kontrolní, nápravné a sankční zákonné pravomoci.

V jednotlivých případech stěžovatelů je o konkrétních citlivých skutečnostech, které se při své činnosti dozví, veřejný ochránce práv vázán mlčenlivostí, v obecné rovině je však o své činnosti a poznatcích povinen soustavně informovat veřejnost. Velmi účinným sankčním oprávněním veřejného ochránce práv je však sankce v podobě informování veřejnosti o pochybení konkrétního úřadu. O své činnosti také pravidelně čtvrtletně informuje Poslaneckou sněmovnu.

Zákon ukládá veřejnému ochránci práv nejen přispívat k nápravě pochybení úřadů či institucí vůči konkrétnímu občanu, ale také získané poznatky zobecňovat a navrhovat systémová opatření k nápravě vedoucí ke změně původních příčin pochybení. Přispívá tím k všeobecnému zkvalitnění výkonu veřejné správy, resp. ke zlepšení jejího působení vůči všem osobám. Zevšeobecnění poznatků vyplývajících z jeho činnosti v tom kterém roce působení předkládá veřejný ochránce práv ve svých souhrnných zprávách Poslanecké sněmovně. Zpráva je zasílána také Senátu, prezidentu republiky, vládě, ministerstvům a dalším správním úřadům s celostátní působností. Vedle podrobných informací o činnosti ochránce tyto zprávy obsahují upozornění na problémy, které veřejný ochránce práv zjistil, které považuje za příčinu nespokojenosti stěžovatelů se stavem legislativy, s poruchami ve správě věcí veřejných a v obecné rovině pak za příčinu ztížení přístupu občanů k uspokojení práv a oprávněných zájmů, resp. v nemožnosti se práv domoci. Naslouchajícímu zákonodárci tak signalizuje nedostatky, které je třeba řešit. Koncepce právní úpravy české podoby ombudsmana je založena na principu výlučné pravomoci a odpovědnosti veřejného ochránce práv za nezávislý a nestranný výkon funkce, proto je zákon koncipován monokraticky.

Zákon upravuje právní postavení a pravomoci veřejného ochránce práv jako veřejného činitele. Je volen Poslaneckou sněmovnou z kandidátů, z nichž po dvou navrhuje prezident republiky a Senát. Funkční období ochránce je šestileté a může být zvolen pouze na dvě po sobě jdoucí funkční období. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu (občanství České republiky, právo volit a dosažení věku 40 let). Nesmí být členem žádné politické strany nebo hnutí ani nesmí vykonávat jiné funkce či výdělečnou činnost. Výkonu funkce se ujímá složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, které také za výkon funkce odpovídá.

Zástupce veřejného ochránce práv je volen stejným postupem a při splnění stejných podmínek jako ochránce, taktéž funkční období je totožné. Zástupce je vybaven plnými kompetencemi ochránce v době jeho nepřítomnosti, dalšími pak v rozsahu, v němž jsou mu svěřeny ochráncem.

Kancelář, která činnosti ochránce napomáhá, vzniká z jeho vůle, neboť zákon obsahuje pouze rámcové vymezení náplně činnosti Kanceláře ochránce, která „plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením“ jeho činnosti, a zmocnění ochránce (pouze ochránce) k vydání Statutu, v němž upraví podrobnosti o její organizaci a konkrétních úkolech.

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv