Ombudsman nemá říkat občanům, jak mají žít

Nemyslím si však, že bychom i v této oblasti vstupovali do lehkých časů. Jedním z důvodů možných problémů je skutečnost, že občané i bez podrobnější znalosti této problematiky vidí zřetelný rozpor, před kterým stojíme. Na straně jedné Evropská unie předkládá dokumenty a stanoviska, v poslední době např. Evropský pilíř sociálních práv (EPSP), které mají rozšířit a prohloubit dosavadní katalog lidských práv.

Ale na straně druhé, ve jménu týchž práv, táž Unie nebrání vzniku a rostoucí aktivitě společenství těch, kteří naši představu o lidských právech neuznávají, nerespektují je a zřetelně deklarují představu o jiném uspořádání celého evropského společenství. Lidé ztrácejí trpělivost a podvědomě cítí, že rovnost, na které jsou lidská práva založena, se vytrácí.

Začínáme žít ve světě, kdy právo je uplatňováno selektivně, je zřetelně odděleno od souvisejících povinností, k jejichž formulování v „deklaraci“ nebo „pilíři“ se nikdo nechystá. Pak ovšem aktuální definování pravidel „právního státu“ se stává spíš politickou kategorií než příspěvkem v posilování skutečných práv.

Druhým závažným problémem je skutečnost, že pomalu, ale jistě v obecném povědomí lidská práva nejsou chápána jako běžná součást každodenního života občanů, ale jsou mnohými vykládána jako elitářská exkluzivita mající s chápáním a myšlením obyčejných lidí málo společného. Tak přece naprostá většina lidí chápe, že v našem společenství muži a ženy mají stejná práva, ale s rozpaky přijímají některé genderové nápady a představy skupin, které si výklad lidských práv pro sebe privatizují a toto své pojetí považují za jedině správné.

Stejně tak naprostá většina občanů chápe, že lidé s odlišnou sexuální orientací mají naprosto stejné právo žít po svém jako jiní, a většina takto orientovaných občanů chápe svoji sexuální orientaci za soukromou věc. Ale rozhodně se nehodlají předvádět na různých „pride“ nebo před radnicemi při realizaci „manželství pro všechny“.

Ti, kteří chápou lidská práva jako exkluzivitu menšin, nehájí ve skutečnosti skutečná lidská práva, ale jen zájmy nepočetných aktivistů. Jejich hlasitě sdělované představy vyvolávají v širokých vrstvách spíš alergii než respekt ke skutečným občanským a politickým právům.

Jsme konfrontováni se snahami institucionálně rozšířit ochranu lidských práv např. o dětského ombudsmana nebo o zřízení další národní instituce bdící nad ochranou lidských práv. Ale na straně druhé pokračujeme, a to podle mého názoru jen z důvodů politické korektnosti, v dosavadní neefektivní snaze o jejich ochranu.

Řešení problematiky Romů je toho zřetelným dokladem. Ve zprávě o stavu romské menšiny, která se nyní připravuje, není ani slovo o vyloučených lokalitách, a to přesto, že život v nich patří k naléhavým problémům života Romů u nás. Co nám brání říkat pravdu? V Mosteckém deníku 10. 11. píše „odborník na integraci Romů“ Miroslav Brož toto: „V Čechách se to dělá vždycky o Romech bez Romů. Když se pro ně vymyslí nějaký plán, tak se jich nikdo na nic nezeptá, co si o tom myslí, a postaví je před hotovou věc.“

Když jsem se v nedávném článku naopak zeptal, proč se Romové, tak jako ostatní občané, nestarají o své bydlení sami, v čemž jistě nelze spatřovat nic, co by uráželo důstojnost člověka nebo se negativně dotýkalo jeho práv, spustila se kolem tohoto výroku mediální kampaň jako proti něčemu zcela nepatřičnému. Dokonce i právníci Rekonstrukce státu ve svém hodnocení stavu lidských práv, kterou tato organizace uveřejnila v listopadu, v této souvislosti „upozorňují na výroky ombudsmana“.

Má-li dnes ombudsman plnit svoji funkci, musí, podle mého názoru, rezignovat na snahu o politickou korektnost a zcela zřetelně pojmenovávat věci těmi jmény, která považuje za odpovídající realitě. Nesmí být vázán ohledy na složité předivo vzájemných společenských, politických, správních nebo i osobních vztahů, které jistou míru politické korektnosti snad vyžadují, neboť, jak jsem o tom hluboce přesvědčen, občané už mají plné zuby toho, že jim jsou problémy společnosti prezentovány způsobem, který je ve zjevném rozporu s jejich každodenní zkušeností. Což jinak než snahou o politickou korektnost vysvětlit nelze.

Rozhodně si nemyslím, že by bylo úkolem ombudsmana říkat občanům, jak mají žít, a už vůbec, co si mají myslet.

Autor: Stanislav Křeček, veřejný ochránce práv

Vyšlo v Právu 8. 12. 2020