Komentář ombudsmana: Práva lidí s postižením? Skutek utek.

Vždy jsem zastával názor, že zákony nemohou upravovat všechny situace v životě jednotlivce, ani společnosti. Občas se ale stane, že z tohoto celoživotního přesvědčení musím ustoupit a přiznat, že kde nefunguje zdravý rozum, respekt k druhým a elementární slušnost, nezbývá, než přijít se zákonem. Mluvím o případu nevidomé ženy vyhozené z taxíku kvůli svému asistenčnímu psovi. Všichni jsme video viděli, všichni jsme byli pobouřeni. Pominu, že se hned další den objevily zprávy, které vše relativizovaly poukazem na to, že se žena v minulosti nechovala pěkně k úřednici. Jako kdyby mělo její dřívější chování ospravedlnit hrubé a zcela nepřijatelné chování taxikáře. Ale to jsme celí my, než abychom se zamysleli nad podstatou problému, raději přijdeme s pochybnostmi.

Klíčovou „postavou“ tohoto smutného případu je asistenční pes. Není to běžný mazlíček, ale nepostradatelná součást člověka s postižením, nahrazuje mu oči, uši, podává mu věci, upozorňuje na nebezpečí. Umožňuje mu volně se pohybovat, být samostatný. Zakázat takovému speciálně vycvičenému psovi přístup znamená zakázat přístup i člověku s postižením, kterého pes doprovází. Je to stejné, jako kdybychom někam zakázali přístup lidem s berlemi nebo na vozíku. Zkuste si to představit: „Pustím vás, ale berle necháte venku!“ – Vnímáte tu absurditu? S asistenčními nebo vodicími psy je to stejné, jako s těmi berlemi nebo vozíkem.

Že společnost stále vidí především psa a ne nezbytnou kompenzační pomůcku osoby s postižením, si uvědomoval už první ombudsman Otakar Motejl. On, i jeho nástupci opakovaně upozorňovali, že se tento pohled musí změnit, nejlépe zákonem. Letos uplyne 10 let od smrti Otakara Motejla a zákon nikde. Před čtyřmi lety se moje předchůdkyně obrátila přímo na vládu s doporučením. Vláda dokonce uložila ministryni práce a sociálních věcí, aby zákon připravila a předložila. A výsledek? Zákon, který by jasně upravil postavení psů se speciálním výcvikem a práva osob odprovázených psem se speciálním výcvikem je stále v nedohledu. Bez něj se přitom lidé s postižením svých práv nedomohou, stále mohou čelit situacím, kdy je někdo někam nepustí, neumožní jim využít určitou službu, ubytovat se, cestovat, chodit s ostatními do školy apod., protože je doprovází pes.

Úplně teď slyším námitku – copak by nějaký zákon zabránil taxikáři, aby nevidomou ženu s asistenčním psem z auta nevyhodil? Excesům a individuálním selháním samozřejmě žádný zákon nezabrání. Spousta lidí je také osvícených a přirozeně chápou rozdíl mezi obyčejným psem a asistenčním psem. Ne každému je to ale jasné. Svědčí o tom příběhy lidí, kteří byli se svým asistenčním psem odněkud vykázáni nebo nebyli někam puštění právě kvůli psovi. Proto je třeba zákon, který by definoval status asistenčního psa, podmínky jeho výcviku pro doprovod osob s postižením a upravil by přístupová práva lidí doprovázených takovým psem. Bez takového zákona se lidé s postižením nemají jak bránit a domoci se svých práv. Ani antidiskriminační zákon jim v tom příliš nepomůže.

Upřímně řečeno, nerozumím tomu, proč zákon o asistenčních psech nebyl ani po deseti letech od upozornění ombudsmana přijat, a dokonce zatím nevznikl ani jeho návrh. Všichni vědí, že lidé s postižením každodenně čelí nejrůznějším bariérám i v těch nejběžnějších situacích. Všichni vědí, že zdravotní postižení patří k nejčastějším důvodům nerovného zacházení. Všichni mluví o tom, že tato skupina lidí patří k nejohroženějším a je třeba lépe chránit jejich práva. Nadto se Česká republika zavázala přijmout veškerá opatření, včetně těch legislativních, proti diskriminaci osob se zdravotním postižením. Jak je tedy možné, že stále ještě nemáme ani návrh zákona, který by část překážek odstranil? Rozhodně mám v úmyslu se na to ministryně nebo vlády ptát. Zatím to tak trochu vypadá, že se o právech lidí s postižením jen mluví, ale skutek utek.

Stanislav Křeček, ombudsman

Komentář vyšel 28. 2. 2020 v Právu