AKTUÁLNĚ: Українці, увага! Тут ви можете знайти важливі посилання з інформацією про ваше перебування в Чеській Республіці.

Zveřejněno Tisková zpráva

Chránit památky by mělo být zájmem celé společnosti

Péče o památky a úroveň jejich ochrany dobře ilustrují priority společnosti a vztah ke kulturním hodnotám. Už nyní stát ukládá vlastníkům povinnosti pečovat o památky, ale problém je v tom, že není schopen jejich plnění vynucovat. Dokud nebude odstraněna tato disproporce, budou nám kulturní památky dál chátrat.

Péče o památky a úroveň jejich ochrany dobře ilustrují priority společnosti a vztah ke kulturním hodnotám. V České republice je v současné době evidováno 40 302 nemovitých památek. Za poslední rok do tohoto seznamu přibylo 87 nově památkově chráněných objektů, ale současně byla památková ochrana zrušena u 67 památek, které ztratily svou mimořádnou uměleckou nebo historickou hodnotu. Příčinou je v některých případech neodborný zásah vlastníka, ale mnohem častěji jsme svědky ztráty uměleckých a historických hodnot památky způsobené chátráním a nečinností vlastníků. Tento nepříliš pozitivní obrázek vykresluje i stále se nezkracující seznam nejohroženějších památek v České republice, čítající v současné době 742 nemovitých památek. Jak ale zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček upozorňuje, tento seznam zahrnuje pouze nejhorší případy památek, jejichž stav je alarmující. K nim je třeba připočítat i další tisíce památek ve špatném stavu, u nichž rovněž reálně hrozí, že naše společnost o toto kulturní dědictví přijde.

Celá léta se volalo po zpracování nového zákona o památkové péči, protože ten stávající vznikal ještě v prostředí totalitního státu, nereflektoval soukromé vlastnictví a i přes řadu pozdějších novelizací nevyhovuje současným potřebám památkové ochrany. Ministerstvo nyní pracuje na novém zákoně, což zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček vítá, ale zároveň upozorňuje, že zákon sám památky nezachrání: „Už nyní stát ukládá vlastníkům povinnosti, ale problém je v tom, že není schopen jejich plnění vynucovat. Dokud nebude odstraněna tato disproporce, budou nám kulturní památky dál chátrat.“

I nyní mají orgány památkové péče nástroje k tomu, aby přiměly vlastníky starat se o chráněné objekty, ne vždy je však důsledně využívají. Praxe přitom podle zástupce ochránkyně ukazuje, že pokud jsou orgány památkové péče aktivní a pokud se o památku zajímá i veřejnost, takže je na vlastníky vyvíjen soustavný tlak, je možné dosáhnout pozitivních výsledků. Příkladem může být bývalý obchodní dům Ostravica v Ostravě, Lázně Kyselka, nebo z poslední doby renesanční dům U Tří andělů v Praze, kde byl sice úřad dlouhodobě nečinný, ale po šetření zástupce ochránkyně začíná postupovat vůči vlastníkovi, který kulturní památku poničil. Vlastník tohoto renesančního domu na Hradčanech by nyní měl objektu vrátit jeho původní podobu.

Prakticky všechny významnější příklady zanedbaných nebo poničených kulturních památek mají podle zástupce ochránkyně jedno společné. Majitelé vnímají vlastnictví památky jako újmu a zátěž. Zcela přitom opomíjí fakt, že se vlastníky památky v drtivé většině případů stali s plným vědomím, že jim z vlastnictví památky plynou povinnosti, značné omezení možnosti nakládat s daným objektem a samozřejmě i velké finanční zatížení.

Nedostatek finančních prostředků, či neochota je do péče o památku investovat, vytváří zdánlivě neřešitelnou situaci. V některých případech mohou stát orgány památkové péče dokonce před problémem, že ačkoli podle zákona mají vlastníkovi ukládat sankce za neplnění povinností, lze o efektivitě pokut pochybovat. Sankce za porušení povinností vlastníka jsou ve srovnání s celkovými náklady na údržbu památky relativně nízké. Vlastník je pak obvykle pouze připočte do nákladů. V některých případech dokonce může být ukládání sankcí kontraproduktivní. Ochránce v minulosti šetřil případ památkově chráněné selské usedlosti na Znojemsku, kterou vlastníci dlouhodobě nechali chátrat. Orgány památkové péče jim opakovaně ukládaly pokuty, které fakticky odčerpávaly prostředky využitelné na opravu. „Znovu a znovu se potvrzuje, že stát sice vyhlášením památkové ochrany dává najevo zájem zachovat určité kulturní bohatství budoucím generacím, ale zároveň není připraven sám vynaložit finanční prostředky, pokud je památka ohrožena,“ připomíná zástupce ochránkyně Stanislav Křeček a varuje: „Dokud nebude stát schopen prostřednictvím svých orgánů sám zajistit nezbytnou péči o zanedbané památky, sám vynaložit peníze a potom je třeba i exekučně po vlastníkovi vymáhat, je systém ochrany památek bezzubý.“ Dodává, že přitom nejde jen o problém památkové péče, s tím samým se potýká i stavební činnost obecně, kdy ani stavební úřady nejsou schopny přistoupit k náhradnímu výkonu rozhodnutí, pokud vlastník rozhodnutí úřadu nerespektuje: „Jestliže má stát zájem na tom, aby byla rozhodnutí památkových orgánů důsledně realizována, musí vytvořit takový systém financování náhradního výkonu, který by současně neznamenal neúměrnou zátěž pro rozpočty obcí a měst.“

Podle zástupce ochránkyně si společnost neuvědomuje význam památkové péče a nevnímá ji v celých souvislostech. Prostřednictvím kulturního dědictví se přenášejí materiální i duchovní hodnoty z generace na generaci a formuje se naše národní identita. Samotné kulturní dědictví pak zvyšuje kvalitu života, je zdrojem vzdělanosti, napomáhá vytváření sounáležitosti občanů s obcemi, regiony a státem, je podmínkou stability a rozvoje společnosti. Památková péče se přitom významně podílí i na ekonomice České republiky, protože – spolu s přírodním a krajinným rázem – představuje základní podmínku prosperity turistického průmyslu.

S významem ochrany kulturního dědictví souvisí i stále podceňovaná role územních plánů a péče samosprávy o urbanistické hodnoty. Nejde totiž jen o ochranu samotné památky, ale také o ochranu a kultivaci jejího okolí. Současně platí, že stát nemůže chránit všechny historické či zajímavé objekty, ne každá historická budova může být památkou, i když si zaslouží, aby byla zachována. Je úlohou samospráv, aby v komunikaci s občany usilovaly o ochranu a kultivaci architektonického obrazu obcí a měst. Samy musí dbát o zachování staveb, které sice nejsou památkami, ale významným způsobem dotvářejí charakter a vzhled místa. Jen tímto způsobem je možné preventivně zabránit možným demolicím objektů, které podle veřejnosti mají hodnotu, kterou je třeba zachovat (například obchodní dům Ještěd v Liberci, nádraží v Havířově aj.)

Vytisknout

Zpět na aktuality