Pohřebnictví je často víc o etice a vztazích než o právu

Záležitosti týkající se pohřbívání, pronajímání a užívání hrobových míst a provozu pohřebišť nespadají do působnosti ombudsmana, protože provozovatelem pohřebišť jsou především obce, které tak činí v samostatné působnosti. Nájem hrobového místa je pak věcí občanskoprávní, což platí i pro případné spory mezi příbuznými. Přesto se na ochránce lidé s těmito problémy obracejí a žádají alespoň o radu či objasnění, jak mohou své potíže řešit. Z tohoto důvodu ochránce vydal v letošním roce sborník Pohřebnictví, který uceleně mapuje situaci na úseku pohřebnictví a upozorňuje na některé opakující se problémy (sborník a konkrétní případy z oblasti pohřebnictví najdete zde).

Sociální pohřby

V České republice přibývá počet lidí, kterým nikdo z dědiců, příbuzných či známých nevypravil pohřeb. Jde jednak o lidi osamělé, ale také o stále častější případy, kdy jsou pozůstalí v tíživé sociální situaci a podle svých vyjádření nemají finanční prostředky na zajištění důstojného pohřbu. Povinnost pohřbít zemřelého pak přechází na obec, na jejímž území k úmrtí došlo. Vzhledem k povinnosti obci jednat hospodárně, má sociální pohřeb nejjednodušší podobu zpopelnění. Obec pak může náklady pohřbu vymáhat po dědicích. Pokud nejsou, pak po státu – buď prostřednictvím Ministerstva pro místní rozvoj (jestliže byl zemřelý nemajetný), nebo prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (jestliže zemřelý měl majetek, který přešel na stát jako tzv. odúmrť.

V souvislosti s finanční nákladností pohřbu se ochránce setkává i s dotazy na pomoc státu ve formě pohřebného. Na to však má nárok jen úzký okruh osob. Pohřebné může být přiznáno pouze osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo rodiči nezaopatřeného dítěte. Na úhradu pohřbu nemůže být přiznána ani dávka mimořádné okamžité pomoci (bylo by však možné o ni požádat následně, pokud by se finanční situace žadatele zhoršila právě kvůli úhradě pohřbu).

Netradiční pohřby

Stále častěji se lidé dotazují na neobvyklé způsoby pohřbu, například uložením ostatků do kořene stromů v lese nebo vsypáním zpopelněných ostatků do řeky. Poukazují přitom na právo lidí vybrat si, kde chtějí žít, z čehož odvozují i právo vybrat si, kde budou pohřbeni.

Zákon o pohřebnictví umožňuje pouze dva způsoby pohřbení – uložením do hrobu či hrobky na veřejném pohřebišti, nebo zpopelněním v krematoriu. Zatímco nezpopelněné pozůstatky není dovoleno pohřbít jinde než na hřbitově, u zpopelněných pozůstatků lze zvolit i jiné místo. Jestliže tedy někdo za svého života projeví přání, aby jeho zpopelněné ostatky byly vyspány do řeky, a příbuzní jsou ochotni takové přání respektovat, nejde o porušení zákona o pohřebnictví, ani o narušení piety a důstojnosti nakládání s ostatky.

Správci vodních toků proti vsypání zpopelněných ostatků do řeky většinou nic nenamítají, pokud nedojde k narušení přírodního prostředí a k ohrožení zdravotní nezávadnosti vody. Námitky však mají odbory životního prostředí měst a obcí s tím, že jde o ohrožení jakosti vody. Podle ochránce však nelze prokázat a odůvodnit, že by kvalita vody vsypáním kremačního popela utrpěla. V zahraničí je navíc tento typ pohřbu poměrně běžný, zvláště ve státech, které mají moře nebo velká jezera.

Netradiční pohřby skrývají podle ochránce spíše jiná úskalí, na něž tazatele-zájemce vždy upozorňuje. Zatímco pohřbení na veřejném pohřebišti zaručuje všem, kdo chtějí uctít památku zemřelého, aby tak učinili, volba netradičního místa to může výrazné ztížit či znemožnit. Některé osoby, které by si přály uctít památku zemřelého, se na místo pohřbu nebudou moci dostat, například z důvodu obtížné dostupnosti apod. To samé platí i pro zdánlivě bezproblémová rozhodnutí pozůstalých ponechat si urnu s popelem zemřelého doma nebo jinde v soukromé nemovitosti. Aniž si to často uvědomí, významným způsobem tím omezují ostatní příbuzné, známé či přátele zemřelého, aby mohli v době respektovaných křesťanských svátků přijít na hřbitov a uctít památku zemřelého. Volba místa a způsobu pohřbu tak není jen otázkou právní, ale i etickou.

Spory o hroby

Nejtypičtějším problémem, s nímž se ochránce v souvislosti s pohřebnictvím pravidelně setkává, jsou spory o hroby. Jde zejména o situace, kdy příbuzní zjistí, že hrob jejich blízkých byl zrušen, aniž by se o tom dozvěděli. Obvykle k tomu dochází u hrobů, v nichž je pohřbeno více příbuzných, původní nájemce zemře, nájem hrobu přejde na dědice, který nájemní smlouvu posléze ukončí, aniž by to sdělil ostatním příbuzným.

Případy, kdy je do jednoho hrobu pohřbeno více členů rodiny, jsou běžné. Potížím se dá vyhnout tím, že se pečlivě upraví právní vztah k hrobovému místu tak, aby jednáním pouze jednoho příbuzného nedošlo k zásahu do piety ostatních pozůstalých (například zrušením hrobového místa bez jejich vědomí a souhlasu). Je vhodnější, když je nájemní smlouva uzavřena se všemi uživateli hrobového místa. V takovém případě pak lze s hrobovým místem nakládat pouze se souhlasem všech nájemců.

Lidé také často zapomínají, že hrobová zařízení (hrobky, pomník, deska hrobu apod.) nejsou součástí nájmu hrobového místa a jejich vlastnictví se dědí. Může se stát, že nájemce hrobového místa není totožný s vlastníkem hrobového zařízení, což může vést k dalším problémům v souvislosti s ukončením či změnami nájmu hrobového místa. Ochránce se opakovaně setkává s případy, kdy v rámci dědického řízení nedojde k projednání hrobového zařízení a věc se musí řešit cestou dodatečného projednání dědictví. V případě nejasností, kdo byl či je vlastníkem hrobového zařízení, je třeba obrátit se na soud tzv. určovací žalobou.

V případě, že nájemní smlouva skončí a není obnovena, je povinností nájemce či vlastníka odstranit hrobové zařízení, včetně urny. Pokud tak neučiní a do jednoho roku od výzvy provozovatele pohřebiště se o tyto věci nepřihlásí, je s nimi naloženo jako s věcmi opuštěnými. Jako takové připadají dnes obci. Podle nového občanského zákoníku dojde k zásadní změně v tom, že opuštěné hrobové zařízení si bude moci přivlastnit nový nájemce a opuštěné hrobky, jako věci nemovité, připadnou státu.

Ochranné pásmo hřbitova

Předpokladem pro zachování piety a důstojnosti pohřebiště je omezení negativních vlivů okolí. Zákon o pohřebnictví proto stanovuje, že v okolí hřbitova má být zřízeno ochranné pásmo v šíři nejméně 100m.

Ochranné pásmo se podle stavebního zákona zřizuje výhradně na návrh vlastníka pohřebiště (obce nebo církve). Stavební úřad vydá územní rozhodnutí, kterým ochranné pásmo ustanoví. Na toto se pak vztahuje zvláštní režim omezující například výstavbu, která by se neslučovala s charakterem lokality, ať už z hlediska architektonického (např. u hřbitova v centrální části obce), nebo stavby, jejichž charakter a provoz by ohrožovaly provoz pohřebiště a jeho důstojnost.

V praxi však obce o územní rozhodnutí nežádají a v zákoně není žádná sankce, která by je k tomu přinutila. Ochranná pásma kolem hřbitovů tak většinou neexistují a proto při rozhodování o povolení staveb nejsou stavební úřady vázány žádným omezením. Bez stanoveného ochranného pásma je navíc pro stavební úřady argumentačně velice obtížné odůvodnit zamítnutí určitého stavebního záměru pouhým odkazem na blízkost pohřebiště.

Důsledkem tohoto stavu jsou pak případy, s nimiž se ochránce v minulosti setkal, kdy byla v těsném sousedství hřbitova umístěna např. hlučná vinárna, diskotéka nebo poutě s kolotoči. Řešením popsaného problému by mohla být změna zákona o pohřebnictví, která by v rámci určitého přechodného období (například dvou let od účinnosti novely zákona) uložila obcím provozujícím pohřebiště povinnost, aby u stavebního úřadu o zřízení ochranného pásma požádaly.