Pomáháme bez rozdílu
Vyhledávání
 
informační linka
+420 542 542 888

Elektronický zpravodaj

Pro přihlášení k odběru našeho elektronického zpravodaje zadejte svůj email.

Aktuálně > Tiskové zprávy 2012 > Ministerstvo zemědělství umožňuje škody na zvěři, životním prostředí i majetku osob

Ministerstvo zemědělství umožňuje škody na zvěři, životním prostředí i majetku osob

28. listopadu 2012

Ministerstvo dlouhodobě trvá na tom, že pokud je právní osud honitby nejistý, nelze v ní myslivost vykonávat, ačkoli materiálně jde stále o krajiny, v níž volně žije a množí se zvěř, která v důsledku přemnožení způsobuje vážné škody na lesních a zemědělských pozemcích. Popíráno je tak základní poslání myslivosti jako specifického druhu péče o životní prostředí.

Ministerstvo zemědělství dlouhodobě nerespektuje smysl zákona o myslivosti a pomíjí, že výkon práva myslivosti je především specifickým druhem péče o životní prostředí, tedy veřejným zájmem. V případech, kdy je právní osud honitby nejistý – např. původní honitba zanikne a nová není obratem ustavena – trvá ministerstvo na tom, že v takovém území nelze myslivost vykonávat. Odmítá přitom akceptovat fakt, že ačkoli honitba mohla zaniknout v právním slova smyslu, pozemky svůj honební charakter neztratily, a tedy stále jde o krajinu, v níž volně žije a množí se zvěř. Popírá tak základní poslání myslivosti, ohrožuje životní prostředí, poškozuje vlastníky a uživatele pozemků. Jestliže se totiž nepečuje o zvěř, trpí tím nejen ona sama, ale i další složky přírody.

Zástupkyně ochránce se s přetržkou mysliveckého hospodaření i v řádu let setkává opakovaně. Příkladem může být honitba Poštorná na Břeclavsku, kde byl výkon myslivosti zastaven v roce 2009 a od té doby zde není myslivecká péče zajištěna. V honitbě Zátoky u Nového Města na Moravě nebylo možné myslivecky hospodařit po dobu pěti let, kdy trvalo řízení o uvedení honitby do souladu se zákonem, a podobných případů je více.

Honitba, v níž není myslivecky hospodařeno, se přitom může stát vážným problémem už během několika měsíců:

Zvěř není lovena, takže nekontrolovaně roste její počet. Zejména u černé zvěře (divoká prasata) je riziko přemnožení enormní. Do reprodukce se zapojují i nežádoucí jedinci, čímž se snižuje kvalita populace. Neprovádí se ani tzv. sanitární odstřel nemocných nebo zraněných jedinců, roste míra napadení zvěře parazity. Nejsou loveni predátoři, takže se jejich populace zvětšuje a zvyšuje se i predační tlak na ostatní volně žijící živočichy, čímž dochází k vychýlení přirozené rovnováhy. Důsledkem přemnožení predátorů může být i úbytek některých chráněných druhů zvířat a ptáků. O zvěř není pečováno ani ve smyslu přikrmování v době nouze. Přemnožená zvěř pak musí hledat potravu jinde, a to buď v jiných, fungujících honitbách, kde „ujídá“ tamní zvěři, nebo působí škody na zemědělských plodinách. Absence loveckého tlaku a nepřirozeně vysoká populační hustota zvěře tak vede k závažným poškozením prostředí (okus lesního porostu, sešlap), ale i k ekonomickým ztrátám v lesním a zemědělském hospodaření. Zasaženo je nejen životní prostředí, ale i zájem osob, které na honebních pozemcích zemědělsky nebo lesnicky hospodaří. Každoročně se v České republice evidují škody za desítky milionů korun a na ochranu lesních kultur se vynakládají mnohamilionové částky. Náhradu za škody způsobené zvěří přitom v „právně nejistých“ honitbách není po kom vymáhat – podle zákona o myslivosti je totiž odpovědný uživatel honitby, pokud neprovedl přiměřená opatření k jejich předejití. V důsledku postoje ministerstva, však buď uživatel honitby neexistuje, nebo má fakticky zakázáno myslivost provádět, tudíž odpovědnou osobu nelze určit.

Jádrem problému jsou dvě ustanovení zákona o myslivosti: § 17 odst. 1 říká, že myslivost lze provozovat jen v rámci uznané honitby, § 29 odst. 4 zase stanovuje, že do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání honitby užívá honitbu její dosavadní uživatel. Právě z § 29 je zcela zjevné, že zákon o myslivosti vůbec nepočítá s tím, že by honební pozemek nebyl myslivecky obhospodařován. Toto ustanovení má jediný účel – překlenout období, kdy je právní osud honitby nejistý, aby nedošlo k přerušení mysliveckého hospodaření a předcházelo se tak škodám na životním prostředí i majetku. V tomto smyslu rozhodoval také Ústavní soud i krajské soudy.

Ministerstvo zemědělství však § 29 odmítá v praxi uplatňovat a ve svém výkladu zákona se v případě právně nejasného postavení honitby opírá výhradně o ustanovení § 17, tj. že dokud není honitba správním rozhodnutím uznána, nelze v ní vykonávat myslivost. Námitky negativních dopadů na zvěř, přírodu i majetek osob neslyší. Odpovědnost se ministerstvo snaží přenášet na obecní úřady s tvrzením, že nikoli ministerstvo, ale tyto úřady rozhodují a musí si samy zformulovat právní názor. Ve skutečnosti jsou úřady vázány právním názorem ministerstva, což v praxi znamená, že ačkoli jsou úřadům či úředníkům dopady na zvěř i prostředí zřejmé, v souladu s názorem ministerstva vyzvou dosavadní uživatele honitby k okamžitému zastavení výkonu práva myslivosti do doby, než se právní stav honitby vyřeší.

Veřejný ochránce práv i jeho zástupkyně se ve věci změny výkladu zákona o myslivosti a naplňování veřejného zájmu na kvalitním životním prostředí na ministerstvo opakovaně, avšak bezvýsledně obraceli. Zveřejnění je proto sankcí, kterou zákon veřejnému ochránci práv dává v případě, kdy správní orgán odmítá napravit své pochybení.

Sdílet stránku 
Blind Friendly Web – přístupnost webových stránek pro nevidomé a slabozraké blind friendly web
vyrobila Omega Design
Tisk  -  Mapa webu  -  O webu  -  Kontakty  -   Přístupnost webu
© Kancelář veřejného ochránce práv