Obce mohou regulovat provoz výherních automatů

Obec má podle ochránce oprávnění regulovat ty činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku. V této souvislosti může stanovit, že tyto činnosti mohou být vykonávány pouze v určitých místech a časech, přičemž tyto podmínky stanoví obec obecně závaznou vyhláškou. Na některých veřejných prostranstvích je obec oprávněna určité činnosti zcela zakázat (§ 10 písm. a) zákona o obcích [zákon č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů]).

Mezi takové činnosti mohou patřit jak činnosti, které nejsou úředně povoleny, tak činnosti úředně povolené. Pokud tedy je výkon určité činnosti (například provozování živnosti či provozování výherních hracích přístrojů) v podmínkách konkrétní obce v rozporu s místními záležitostmi veřejného pořádku, je obec oprávněna takovou činnost regulovat. Je potom lhostejné, zda se jedná o provozování výherních hracích přístrojů nebo o jiný druh loterie, jak jsou definovány v ustanovení § 2 zákona o loteriích. Normotvorná kompetence obcí ve vztahu k úředně povoleným činnostem má samozřejmě své meze, které vyplývají z toho, že obec nesmí svou pravomoc zneužít (viz níže).

Z hlediska řešení vztahu ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích (zákon č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích, je třeba dle mého soudu vyjít z principu lex posterior derogat priori. Ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích totiž bylo do zákona zakotveno novelou č. 149/1998 Sb., která byla přijata ještě před účinností nového zákona o obcích, a zřejmě reagovalo na tehdejší judikaturu Ústavního soudu.

Účel obou ustanovení je v podstatě stejný (ochrana veřejného pořádku a dobrých mravů v obci) s tím, že zde existuje rozdíl pouze v tom, že dle ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích lze provozování výherních hracích přístrojů na některých veřejně přístupných místech zcela zakázat, zatímco dle ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích lze zakázat určité činnosti pouze na veřejných prostranstvích.

Na jednu stranu tak obec může dle platného znění zákona o obcích regulovat provozování i jiných typů loterií (činností), než pouze výherních hracích přístrojů, na stranu druhou je co úplného zákazu omezena pouze na veřejná prostranství v obci.

Ochránce se domnívá, že názor, který ve svém návrhu prezentuje Ministerstvo vnitra a který se opírá o úzkou definici pojmu výherní hrací přístroj (§ 2 písm. e) a § 17 zákona o loteriích), může vést k absurdním důsledkům. Dle tohoto názoru totiž obec může přistoupit (§ 50 odst. 4 loterijního zákona) pouze k omezení provozování „výherních hracích přístrojů“, avšak pokud namísto nich „nastoupí“ prakticky stejná nebo obdobná technická zařízení s podstatně problematičtějším dopadem (zde se jedná mj. o to, že Ministerstvo financí při vydávání povolení dle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích porušilo pravidla pro povolování provozování daného typu zařízení – nejvyšší sázka na jednu hru, nejvyšší hodinová prohra, časová platnost povolení atd.), obec již svou normotvornou kompetenci využít nemůže. Takovou argumentaci ochránce považuje za nesprávnou a odporující účelu ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích (účelem bylo zakotvit generální klauzuli, která obcím dává široký prostor pro regulaci místních záležitostí veřejného pořádku). K otázce normotvorné kompetence a eventuálního jednání ultra vires tedy zastává zcela opačný názor, než navrhovatel.

Ve vztahu k regulaci úředně povolených činností bude obecně hrát důležitou otázku posouzení, zda obec svou pravomoc a působnost nezneužila. Jestliže by například obec zakázala na svém území loterii typu „Sportka“ či „Šťastných deset“, mohlo by se jednat o zneužití pravomoci. V případě interaktivních videoloterijních terminálů, které plní prakticky zcela stejnou funkci jako výherní hrací přístroje, nicméně o zneužití nelze hovořit. Obec zde využila svého legitimního oprávnění k regulaci činností, které fakticky ohrožují veřejný pořádek v obci více než provozování výherních hracích přístrojů. Z těchto důvodů je podle ochránce naplněn také požadavek rozumnosti přijaté úpravy.

Z uvedených důvodů navrhl ochránce Ústavnímu soudu, aby návrh Ministerstva vnitra na zrušení ustanovení čl. I obecně závazné vyhlášky města Chrastava č. 5/2009, o stanovení míst, na kterých mohou být provozovány interaktivní videoloterijní terminály, zamítl.

Naopak ale ochránce ve svém vyjádření pro Ústavní soud souhlasil s návrhem Ministerstva vnitra na zrušení ustanovení čl. 2 odst. 2 vyhlášky č. 5/2009. Obec není podle ochránce oprávněna v obecně závazné vyhlášce „konstatovat platnost či neplatnost“ udělených povolení (resp. není oprávněna konstatovat nezákonnost či nicotnost správního rozhodnutí).

Správní řád a soudní řád správní znají instituty, jak dosáhnout nápravy vad individuálních právních aktů, obec však není oprávněna v obecně závazné vyhlášce vady těchto aktů ani napravovat ani deklarovat. Nápravu vadnosti lze navíc zjednat i díky principu clausula rebus sic stantibus, který je zakotven v ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích („Orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné“).