Ochránce poprvé jako kárný žalobce

Kárného provinění se místopředseda Vrchního soudu v Praze měl dopustit tím, že náležitě neprošetřil stížnosti na narušování důstojnosti řízení před soudem a na nevhodné chování soudce. Během občanského soudního řízení totiž předseda senátu Vrchního soudu v Praze nejprve zakázal pořizování zvukového záznamu z jednání v rozporu se zákonem a následně zástupcům veřejnosti, přístup k jednání. Učinil tak ve snaze preventivně přinutit členy sdružení k opuštění jednací místnosti a zakázat jim účastnit se veřejného jednání. Soudce tak porušil povinnost zdržet se všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu.

Místopředseda Vrchního soudu v Praze stížnosti na chování soudce označil jako nedůvodné, přestože se uvedený soudce zjevně dopustil skutku, který je možné považovat za kárné provinění. Místopředseda tak postupoval v rozporu se zákonem o soudech a soudcích. Proto ochránce Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby jako kárné opatření JUDr. Jaroslavu Burešovi uložil snížení platu o 20 % na dobu půl roku.

Zákon o soudech a soudcích stanoví, že fyzické a právnické osoby se mohou obracet na orgány státní správy soudů (předsedové a místopředsedové) se stížnostmi, jde-li o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních osob či narušování důstojnosti řízení před soudem. Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené.

V tomto případě se měl místopředseda vrchního soudu zabývat zejména otázkou vytýkaného nevhodného chování soudce, který při ústním jednání zakázal veřejnosti pořizování zvukového záznamu. Tato problematika je však ve vyřízení stížností opomenuta, ačkoliv Ústavní soud deklaroval, že jde o jeden ze základních projevů veřejnosti soudního jednání. Pořizování audiových záznamů má především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví, aby se veřejnost přesvědčila o tom, že soudce nejedná a nerozhoduje pod nějakým viditelným dohledem či nátlakem.

V případě odepření přístupu konkrétních osob k jednání musí existovat obava, že by tyto osoby mohly rušit průběh jednání. Důvodem může být např. nevhodné chování v budově soudu, nevhodné oblečení aj. Odepření přístupu je nutné uvést v protokolu o jednání.

Skutečnost, že soudce bez předchozí porady s přísedícími rozhodl o odepření přístupu k jednání konkrétním osobám a neodůvodnil dostatečně, že pro takový postup byly zákonem dány předvídané důvody, je nepochybně nevhodným chováním soudce a místopředseda soudu se jím měl zabývat. Daným postupem totiž soudce porušil povinnost zdržet se při výkonu funkce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu.

Ochránce vždy po soudcích požadoval, aby se preventivně vyhýbali jednáním, která mohou ohrožovat jejich autoritu a důvěru veřejnosti v nestrannou a nezávislou justici. Omezování zásady veřejnosti soudního jednání, které nerespektuje limity stanovené zákonem, je nevhodným chováním nejen samotného soudce, který účasti veřejnosti nedůvodně zabraňuje, ale i orgánu státní správy soudů, který toto jednání toleruje. V demokratickém právním státě není pro ani jeden druh zmíněného chování místo.