Majetek zemřelého připadne státu, ten odmítá uhradit důstojný pohřeb

Pokud někdo zemře bez dědiců, jeho majetek připadne státu jako odúmrť. Jestliže pohřeb nezajistí žádná fyzická či právnická osoba, musí tak učinit obec, která má pak právo na úhradu nákladů na pohřbení vůči státu. Jak ochránce zjistil, stávající praxe je taková, že zemřelé osoby bez příbuzných jsou pohřbívány na náklady obce jen formou zpopelnění. V této souvislosti se ochránce opakovaně setkal s problémem, který nastal v případě, že zemřelý projevil ještě za svého života přání na vypravení církevního pohřbu a uložení svých pozůstatků do hrobu.

V jednom z posledních případů si zemřelá přála uložení do hrobu s církevním obřadem a požádala o to přítele, kterému pro tento účel dala dispoziční právo k bankovnímu účtu. Dotyčný po její smrti vše zajistil podle jejího přání, zaplatil nájem hrobového místa na 20 let, církevní obřad (kněz, mše, hudba a smuteční výzdoba), vše vyúčtoval a předal k dědickému řízení. Zemřelá neměla dědice, takže její majetek v hodnotě cca 500 000 Kč připadl státu. Soud v dědickém řízení však neuznal nájem hrobového místa, kněze, mši ani výzdobu jako výlohy pohřbu. Do případu pak vstoupil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který nyní po příteli zemřelé soudně vymáhá částku 8 500 Kč za tyto náklady.

Ochránce považuje za znepokojivé, jestliže státní úřady odmítají uhradit náklady na důstojný pohřeb osoby, jejíž majetek připadl státu. Obrátil se proto v souvislosti s tímto případem na ministra financí s žádostí o stanovisko k postupu orgánů státu v této záležitosti a zejména o stanovisko, jak ministerstvo financí, resp. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, aplikuje a vykládá ustanovení § 41 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, podle něhož se náklady pohřbu považují za přiměřené nejvýše v rozsahu stanoveném zvláštním předpisem. Tímto předpisem je zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který stanovuje, že náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem tvoří výdaje účtované za pohřeb, hřbitovní poplatky (dnes nájem za hrobové místo), výdaje na zřízení pomníku nebo desky do výše 20 000 Kč aj.

Už minulosti se ochránce v podobných záležitostech na ministra financí obracel a upozorňoval na nejasnost výkladu právní úpravy. V případě úmrtí osoby bez dědiců, kdy majetek po zemřelé osobě připadne státu, je podle ochránce nejen právní, ale i morální povinností státu postarat se o pohřbení, a to nejen ve formě zpopelnění, ale i uložení ostatků do hrobového místa nebo urny do kolumbária. Ministr financí však byl toho názoru, že v rámci odpovědnosti státu za přiměřené náklady pohřbu není obsažena povinnost sjednat užívací vztah k hrobovému místu a proplácet je možné pouze úkony pro pohřbení mrtvého zcela nezbytné, což není nájem hrobového místa.

Ochránce je naopak přesvědčen, že i přes možné dílčí nejasnosti stávající právní úprava proplacení nájmu hrobového místa a zajištění důstojného pohřbu státem umožňuje. Odkazuje přitom na zákon o pohřebnictví, který definuje pohřbení jako uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu. Z této definice je zřejmé, že stávající úprava hřbitovního a pohřebního práva připouští dva možné způsoby pohřbu, jako zcela rovnocenné. Podle ochránce přitom nemůže být pochyb o tom, že pro pohřbení uložením do hrobu je nutný hrob, tj. uhrazení nájmu za hrobové místo. Zaplacení nájmu (dříve hřbitovního poplatku) je proto v takovém případě úkonem pro pohřbení mrtvého nezbytným.