V Brně dne 19. ledna 2009

Sp. zn.: 4699/2008/VOP/BK

Zpráva o šetření postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ve věci podnětu Národní knihovny České republiky

 Stáhněte si dokument ve formátu MS Word (291.3 kB, MS Word dokument)

A. Shrnutí podnětu

Mgr. Vlastimil Ježek jménem Národní knihovny České republiky (dále také jako „Národní knihovna“) podnětem doručeným dne 27. září 2008 napadl primárně jednání hlavního města Prahy, respektive jeho vybraných představitelů, co do nedodržení usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 36/33 ze dne 30. března 2006, kterým byl podmíněně schválen převod pozemků Národní knihovny za účelem umístění nové budovy Národní knihovny.

Rovněž vznesl námitky k postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále také jako „Úřad“). V návaznosti na stručný popis jednotlivých vyjádření Úřadu k mezinárodní projektové architektonické soutěži na návrh nové budovy Národní knihovny požádal o prověření jednání Úřadu a posouzení vlivu stanoviska Evropské komise (názoru Úřadu) na realizaci výše zmíněného usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy.

Krom toho se ohradil také vůči způsobu medializace celé kauzy ze strany primátora hlavního města Prahy, ministra kultury a předsedy Úřadu.

V návaznosti na zveřejnění informace o podnětu Národní knihovny byl veřejný ochránce práv společností HŠH architekti, s.r.o., upozorněn na širší souvislosti přípravy stavby nové budovy Národní knihovny, konkrétně na problematičnost samotné mezinárodní architektonické soutěže ve smyslu nerespektování závazných soutěžních podmínek.

B. Skutková zjištění

Ve věci napadeného postupu hlavního města Prahy a jeho představitelů jsem Národní knihovnu vyrozuměl o nemožnosti šetření a zásahu s ohledem na působnost vymezenou mi zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Na obce (jejich orgány) se působnost ochránce vztahuje pouze v rozsahu výkonu státní správy (přenesené působnosti)¹. Nakládání majetkem obce je však věcí samosprávy (předmětem výkonu samostatné působnosti), proto nemohu zasáhnout ani problematiku podrobně komentovat.

Obdobně jsem se postavil také k možnosti hodnocení komunikace mezi Národní knihovnou a Ministerstvem kultury, pokud jde o neshody v režimu vztahů mezi státní příspěvkovou organizací a jejím zřizovatelem.

Nutnost určité zdrženlivosti jsem naznačil rovněž v přístupu k namítané nevhodnosti mediální prezentace jednotlivých záležitostí.

V návaznosti na prostudování podnětu a předložené dokumentace jsem pak zahájil šetření ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, vůči Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Vyzval jsem ho k předložení dokladů a podání vysvětlení – popisu (shrnutí) dosavadního postupu ve věci předmětné soutěže a zejména objasnění rozsahu kompetencí Úřadu.

Dosavadní postup a rozhodování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Úřad se postupem Národní knihovny v pozici zadavatele postupně zabýval třikrát:

ve správním řízení zahájeném dne 18. května 2007 návrhem společnosti HŠH architekti, s.r.o.,

v rámci šetření z podnětu společnosti HŠH architekti, s.r.o., doručeného dne 14. srpna 2007 a

v rámci šetření z podnětu Ministerstva kultury České republiky ze dne 15. února 2008.

Správní řízení Úřad zastavil rozhodnutím ze dne 29. června 2007² pro nedostatek své věcné příslušnosti k přezkoumání úkonů zadavatele v rámci soutěže o návrh. Úřad byl toho názoru, že nešlo o úkony zadavatele učiněné v zadávacím řízení (odůvodnění v další části textu).

Na následný podnět společnosti HŠH architekti, s.r.o., obsahující výslovné upozornění na návaznost veřejné zakázky na služby na dřívější veřejnou soutěž o návrh, Úřad reagoval vyrozuměním ze dne 13. září 2007³. Sdělil, že neshledal důvod k zahájení správního řízení z vlastního podnětu, neboť na postup zadavatele dopadala výjimka z aplikace zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zakotvená ustanovením § 4 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb.⁴

Naposledy Úřad začal ve věci jednat na základě dotazu – žádosti o stanovisko a doporučení k dalšímu postupu ze strany Ministerstva kultury. V rámci tohoto šetření si Úřad nechal vypracovat expertní posudek k povaze Standardních pravidel UNESCO pro mezinárodní soutěže v architektuře a územním plánování, respektive Pokynů Mezinárodní unie architektů pro mezinárodní architektonické soutěže, ze kterého vyplynula neaplikovatelnost výjimek zakotvených ustanovením § 4 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a obdobně ustanovením § 18 odst. 1 písm. q) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Také požádal Evropskou komisi o stanovisko k použití výjimky zakotvené článkem 15 písm. c) směrnice 2004/18/ES⁵.

Ve výsledku pak Úřad vyrozuměl Ministerstvo kultury a Národní knihovnu v tom smyslu, že výjimka zakotvená ustanovením § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných zakázek, nemohla být v daném případě uplatněna a že „vítězný návrh byl vybrán v rozporu s postupem, který zákon předvídá“, a doporučil soutěž zrušit, to vše za současného vyrozumění o tom, že nedisponuje (nedisponoval) pravomocí bezprostředně přezkoumávat zákonnost tzv. soutěží o návrh. Současně upozornil „… toto stanovisko nemůže nahradit ani předjímat činnost Úřadu ve správním řízení, které může být Úřadem zahájeno …, pokud by získal poznatky o nezákonném postupu zadavatele v zadávacím řízení na projektové práce či na jinou související zakázku“.

Vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k rozsahu jeho kompetencí (citace – nekráceno)6

Jak vyplývá z rozhodnutí Úřadu ve věci předmětné soutěže (tedy z jediného rozhodnutí, které bylo dosud v dané věci Úřadem vydáno a jež je pravomocné – viz písemnost č.j. S133/2007-00143/2007/550-OŠ ze dne 29. 6. 2007), Úřad nedisponoval dle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění, pravomocí bezprostředně přezkoumávat zákonnost tzv. soutěží o návrh, neboť veřejná soutěž o návrh nebyla zahrnuta mezi druhy zadávacích řízení, přičemž Úřadu byly svěřeny kompetence pouze k přezkoumávání zákonnosti úkonů zadavatelů při zadávání veřejných zakázek (viz podrobná argumentace uvedená v tomto rozhodnutí).

K tomu Úřad pro úplnost dále uvádí, že stejná situace, kdy Úřad nedisponuje pravomocí přezkoumávat postupy zadavatelů při použití soutěže o návrh, existuje i v současné době za účinnosti zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 17 písm. m) tohoto zákona se zadáváním rozumí závazný postup zadavatele podle tohoto zákona v zadávacím řízení. Podle § 21 tohoto zákona se za zadávací řízení považuje otevřené řízení, užší řízení, jednací řízení s uveřejněním, jednací řízení bez uveřejnění, soutěžní dialog a zjednodušené podlimitní řízení. Podle § 112 odst. 2 tohoto zákona pak mimo jiné Úřad rozhoduje o tom, zda zadavatel při zadávání veřejné zakázky postupoval v souladu s  tímto zákonem a kontroluje úkony zadavatele při zadávání veřejných zakázek. V návaznosti na citovaná ustanovení zákona lze tedy konstatovat, že Úřad má opět dány kompetence jen k přezkoumávání postupu zadavatelů při zadávání veřejných zakázek v zadávacím řízení, přičemž mezi druhy zadávacích řízení není soutěž o návrh zahrnuta, i když je tímto zákonem upravena (viz § 102 a následující tohoto zákona).

Jak uvedeno výše, Úřadu není zákonem svěřena pravomoc k rozhodování ve věci soutěží o návrh, ale již mu je zákonem svěřena pravomoc k přezkoumávání jednacího řízení bez uveřejnění, které na případnou soutěž o návrh navazuje (k tomu dále např. viz § 23 odst. 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů – v jednacím řízení bez uveřejnění může zadavatel zadat veřejnou zakázku na služby rovněž v případě, jestliže je zadána vybranému účastníkovi nebo jednomu z vybraných účastníků této soutěže). Podmínkou použití jednacího řízení bez uveřejnění ovšem je, že soutěž o návrh, která tomuto řízení předchází, byla provedena zákonným způsobem, tedy za dodržení příslušných ustanovení zákona. Pokud by tedy Úřad v rámci správního řízení přezkoumával postup zadavatele v jednacím řízení bez uveřejnění, musel by se současně zabývat i otázkou, zda soutěž o návrh předcházející jednacímu řízení bez uveřejnění byla učiněna v souladu se zákonem, a  jestliže by následně úřad zjistil, že v soutěži o návrh nebyla dodržena pravidla daná zákonem, pak by musel Úřad konstatovat nezákonné použití jednacího řízení bez uveřejnění (nikoliv tedy soutěže o návrh, k jejímuž přezkoumání nemá úřad kompetence).

V návaznosti na předcházející odstavec Úřad dále sděluje, že v rámci šetření postupu zadavatele bylo Úřadem zjištěno, že v průběhu předmětné soutěže o návrh zřejmě nebyla dodržena zákonná pravidla, neboť nabídka vítězného účastníka a některé další nabídky nesplňovaly podmínky zadání, což je v rozporu s ustanovením § 6 posledně citovaného zákona (podle § 6 tohoto zákona je zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace). Z tohoto důvodu Úřad ve svém sdělení k podnětu (viz Sdělení ve věci šetření podnětu ze dne 12. 8. 2008), vyjádřil své pochybnosti o zákonném průběhu soutěže o  návrh, když uvedl, že „shromážděné podklady svědčí o nezákonnosti provedené soutěže o návrh“ a současně v tomto vyjádření uvedl, že „Úřad tudíž doporučuje, aby předmětná soutěž byla jejím zadavatelem zrušena“. Úřad tedy pouze konstatoval, že soutěž o návrh nebyla pravděpodobně provedena v souladu se zákonem, přičemž rozpor této soutěže se zákonem by mohl být důvodem pro zahájení správního řízení z moci úřední v případě, že by zadavatel následně realizoval jednací řízení bez uveřejnění. Autoritativní závěr Úřadu k postupu zadavatele by však byl vysloven až v tomto správním řízení, resp. v příslušném rozhodnutí Úřadu. Jak je zřejmé, snahou Úřadu v rámci šetření podnětu bylo spíše doporučení dalšího postupu zadavateli tak, aby se následně nedostal do situace, kdy Úřad bude např. přezkoumávat jeho postup v jednacím řízení bez uveřejnění, v němž by pak musel konstatovat porušení zákona ze strany zadavatele.

C. Hodnocení postupu a rozhodování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže veřejným ochráncem práv

S ohledem na určitou nejasnost výhrad stěžovatele k postupu Úřadu a nemožnost nahradit jednání Úřadu, pokud jde o případné hodnocení souladu postupu zadavatele v rámci mezinárodní projektové architektonické soutěže na zpracování návrhu a vyhledání zhotovitele projektové dokumentace nové budovy Národní knihovny se zákonem o zadávání veřejných zakázek, jsem se rozhodl pokusit se zejména:

• zjistit skutečný rozsah dosavadního posuzování věci Úřadem,
• objasnit rozsah kompetencí Úřadu – možnost (povinnost) věcně posoudit soulad dosavadního postupu zadavatele s pravidly zakotvenými zákonem o zadávání veřejných zakázek,
• případně zvážit možnost výjimky z aplikace zákona o zadávání veřejných zakázek⁷, s ohledem na povahu Standardních regulativů UNESCO pro mezinárodní soutěže v architektuře a územním plánování a Pokynů Mezinárodní unie architektů pro mezinárodní architektonické soutěže.

Po prostudování spisů předložených Úřadem a jeho vyjádření a po důkladném zvážení celé věci považuji za problematické jak prvotní rozhodnutí Úřadu o nedostatku jeho věcné příslušnosti posoudit úkony zadavatele v rámci soutěže o návrh, tak následné bezradné, rozporuplné či nejasné postupy Úřadu a jejich výsledky. To vše vedlo k dlouhodobé (trvalé) nejistotě jak na straně Národní knihovny, tak účastníků soutěže včetně jejího vítěze, a neprospělo ani samotnému Úřadu.

Problematice příslušnosti Úřadu posoudit úkony zadavatele a rozhodnout o nich se budu podrobně věnovat v samostatných částech zprávy, na tomto místě pouze stručně shrnu působení Úřadu.

Ačkoliv již v prvním řízení jak zadavatel tak vítěz soutěže vznesli námitku, že zákon o zadávání veřejných zakázek na postup zadavatele při předmětné soutěži o návrh nedopadá, nevěnoval jí Úřad při svém rozhodování pozornost. Nevyrovnal se ani s argumenty navrhovatele, který předvídal riziko závěru o nedostatku věcné příslušnosti přezkoumat úkony zadavatele v soutěži o návrh a svými argumenty se pokusil tento názor vyvrátit. Necelé dva měsíce po zastavení řízení pak Úřad naopak dospěl k závěru, že zákon o zadávání veřejných zakázek na případ vůbec nedopadal právě pro uplatnění zmíněné výjimky. Ani to mu však nebránilo v tom, aby o půl roku později v důsledku žádosti Ministerstva kultury zahájil další šetření. Během něj k problematice aplikace výjimky získal dva expertní posudky a stanovisko Evropské komise, opět tak změnil názor na její uplatnění, jinak však setrval na názoru, že není věcně příslušný k posouzení dosavadních kroků zadavatele. Přesto neváhal zadavatele informovat o tom, že pravděpodobně pochybil, a doporučit mu, aby soutěž zrušil. Za daných okolností vyznívá poněkud úsměvně závěrečné upozornění Úřadu, že jeho poslední stanovisko nemůže nahradit ani předjímat jeho budoucí postup vůči zadavateli, pokud snad přistoupí k samotnému zadávacímu řízení.

Pokud jde o skutečný rozsah dosavadního posuzování souladu postupu zadavatele v rámci soutěže o návrh se zákonem o zadávání veřejných zakázek, nezbývá mi než konstatovat, že podle všeho Úřad sice možná shromáždil dokumentaci k problematice, nakolik ji však podrobil svému zkoumání a úvahám stran dodržení zákona však není zřejmé. Jisté je jen to, že neučinil relevantní závěr – nerozhodl, pouze naznačil, že mohlo dojít k pochybení. Nakolik by byl schopen tento názor podložit poukazem na konkrétní zjištění a právní posouzení věci, nevíme.

Za problematický proto musím označit také způsob, kterým Úřad a jeho předseda o věci informovali veřejnost. Za všechny si dovolím poukázat na tiskovou zprávu ze dne 8. srpna 2008⁸ a vyjádření předsedy Úřadu učiněné dne 12. srpna 2008⁹.

Pokud Úřad v tiskové zprávě ze dne 8. srpna 2008 pod nadpisem „Soutěž na Národní knihovnu nebyla v pořádku“ uvedl, že „Evropská komise stejně jako dříve Úřad konstatovala, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro použití jednacího řízení bez uveřejnění pro zadání projektových prací na stavbu, které má následovat po soutěži o návrh“, musím upozornit na skutečnost, že se Komise přípisem adresovaným Úřadu nevyjádřila (nevyjadřovala) k regulérnosti soutěže o návrh, ale pouze k jejímu povinnému režimu, který nadto Úřad v minulosti posoudil jinak. Sdělení Komise může být interpretováno pouze tak, že pokud by zadavatel nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice upravujícími soutěž o návrh, nemohl by se dále dovolávat jejích ustanovení o použití jednacího řízení bez uveřejnění v souvislosti se zadáním zakázky následující po soutěži o návrh.

V rozporu s vyjádřením předsedy dne 12. srpna 2008: "soutěž si musíme posoudit v Česku, bude to činit náš úřad a naše rozhodnutí je přezkoumatelné soudem", Úřad dosud nerozhodl. Posledním výstupem Úřadu, který mi byl předložen, je pouhé neformální vyrozumění adresované Národní knihovně a Ministerstvu kultury ze dne 12. srpna 2008.

K působnosti Úřadu dle zákona č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných zakázek

S ohledem na výše uvedené považuji za zcela stěžejní úvahu, zda zákony o zadávání veřejných zakázek¹⁰ skutečně omezují Úřad v posuzování úkonů zadavatelů v rámci soutěží o návrh.

Pokud jde o aplikaci dřívějšího zákona (zákon č. 40/2004 Sb.), uvedl Úřad, že nedisponoval pravomocí bezprostředně přezkoumávat zákonnost soutěží o návrh, a co do podrobné argumentace odkázal na text rozhodnutí č.j. S133/2007-00143/2007/550-OŠ ze dne 29. června 2007.

V tomto rozhodnutí Úřad nejprve uvedl, že se v šetřeném případě nejednalo o veřejnou zakázku. V návaznosti na citaci několika ustanovení zákona č. 40/2004 Sb. pak uzavřel: „Příslušnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k výkonu dohledu nad dodržováním zákona je upravena v § 94 zákona, z něhož vyplývá, že orgán dohledu přezkoumává zákonnost úkonů zadavatelů při zadávání veřejných zakázek. Jak je zřejmé z výše¹¹ uvedených skutečností, v šetřeném případě se nejednalo o úkony zadavatele učiněné při zadávání veřejné zakázky, a proto orgán dohledu není věcně příslušný k rozhodnutí o návrhu navrhovatele.“

Tyto závěry Úřad vyvodil z následujících ustanovení:

§ 94 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb.:

"Dohled nad dodržováním tohoto zákona vykonává Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, při kterém přezkoumává zákonnost úkonů zadavatele s  cílem zajistit transparentnost zadávání veřejných zakázek a dodržování zásad stejného zacházení a nediskriminace zájemců a uchazečů o veřejné zakázky.“

§ 94 odst. 2 písm. b) č. 40/2004 Sb.:

„Orgán dohledu …

b) rozhoduje o tom, zda zadavatel při zadání veřejné zakázky postupoval v souladu s tímto zákonem, …“

§ 1 zákona č. 40/2004 Sb.:

„Tento zákon upravuje v souladu s právem Evropských společenství 1)

a) okruh právnických a fyzických osob, které jsou povinny zadávat veřejné zakázky podle tohoto zákona,

b) postup při zadávání veřejných zakázek,

c) druhy zadávacích řízení,

d) postup při udělování koncesí,

e) veřejnou soutěž o návrh,

f) dohled nad zadáváním veřejných zakázek.“

Poukázal pak na to, že „veřejná soutěž o návrh není zahrnuta mezi druhy zadávacích řízení“ taxativně vyjmenovaných v § 25 odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb.:

„Zadavatel může pro zadání veřejné zakázky zvolit

a) otevřené řízení,

b) užší řízení,

c) jednací řízení s uveřejněním, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 26 nebo jde-li o zadavatele v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací, nebo

d) jednací řízení bez uveřejnění, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 27 nebo § 28.“

Mám vážnou obavu, nakolik mohou obstát závěry Úřadu založené na pouhých citacích předmětných ustanovení – bez vysvětlení učiněných úvah. Mohu pouze spekulovat o tom, zda Úřad tvrdí (dovodil):

• úkon zadavatele = úkon zadavatele při zadávání veřejné zakázky
• zadávání veřejné zakázky = zadávací řízení (striktně od okamžiku jeho zahájení)
• veřejná soutěž o návrh ☐ zadávací řízení
• Úřadu nepřísluší hodnotit zákonnost jiných úkonů než úkonů zadavatele v některém ze zadávacích řízení
• Úřadu nepřísluší hodnotit zákonnost úkonů zadavatele v rámci veřejné soutěže o návrh

Jinak si však nedovedu vysvětlit, jak mohl Úřad z ustanovení § 94 zákona č. 40/2004 Sb. dovodit, že není příslušný přezkoumat úkony zadavatele učiněné v rámci předmětné veřejné soutěže o návrh.

Ačkoliv by možná postačilo upozornit na nutnost respektovat skutečný text ustanovení § 94 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., který hovoří o „dohledu nad dodržováním tohoto zákona“, o přezkoumávání „úkonů zadavatele“ (nikoliv úkonů zadavatele pouze a jedině v rámci samotných zadávacích řízeních), jakož i o nezbytnosti „dodržování zásad stejného zacházení a nediskriminace zájemců a uchazečů o veřejné zakázky“, pokusím se v dalším textu podrobně vysvětlit svůj náhled na věc a na možnost (povinnost) Úřadu jednat.

Za účelem zjištění, které úkony zadavatele mohou být předmětem přezkumu, mohu vycházet z celkového pojetí právní úpravy zadávání veřejných zakázek a pokusit se objasnit, které úkony zadavatele podléhají přezkumu (nebo jsou z něj vyloučeny), anebo mohu navázat na úvahy Úřadu a prokázat, že v daném případě šlo o zadávací řízení, neboť soutěž o návrh byla (musela být) jeho součástí.

Nezpochybňuji existenci určitých odlišností mezi veřejnou zakázkou ve smyslu smlouvy mezi dodavatelem a zadavatelem, jejímž předmětem jsou dodávky, služby nebo stavební práce (dodání výrobků, poskytnutí služeb nebo stavebních prací), a veřejnou soutěží o návrh ve smyslu řízení umožňujícího zadavateli získat plán nebo projekt vybraný porotou v soutěži. Přesto nepochybuji o tom, že pokud zákon o zadávání veřejných zakázek (obdobně směrnice) upravuje postupy zadavatelů jak při zadávání veřejných zakázek (ve výše uvedeném smyslu), tak ve vymezených případech veřejných soutěží o návrh (veřejných soutěží na určitý výkon), nelze tvrdit, že tam, kde tyto předpisy hovoří o úkonech zadavatelů nebo úkonech při zadávání veřejných zakázek, rozumějí se tím bez dalšího výlučně úkony zadavatelů v rámci zadávacích řízení.

Upozorňuji také, že ze samotné úpravy soutěže o návrh vyplývá, že v některých případech je taková soutěž dokonce součástí procesu jednoznačně směřujícího k samotnému zadání veřejné zakázky ve výše uvedeném smyslu. (Vedle toho musí zadavatel za určitých podmínek použít pravidla pro takovou soutěž i tehdy, pokud v daném případě výsledky k zadání veřejné zakázky nepovedou.)

Lépe než z české právní úpravy uvedené pravidlo plyne ze směrnic, které zákon o zadávání veřejných zakázek transponuje:

Nebylo-li by úmyslem tvůrce předpisu regulovat i takové postupy zadavatelů, které přímo nesměřují k zadání veřejné zakázky, je otázkou, proč tuto regulaci vtělil do právní úpravy „zadávání veřejných zakázek“, a současně dopustil vyloučení aplikace účinných mechanismů kontroly a nápravy pro případ jejich nedodržení, a to pouze v důsledku pouhého striktního výkladu pojmu „úkon zadavatele“ nebo „úkon při zadávání veřejných zakázek“.

Zjednodušeně řečeno, předpisy „o zadávání veřejných zakázek“ bez ohledu na výsledek (zadání veřejné zakázky/odměna v soutěži) regulují obdobné vztahy mezi zadavatelem a dodavateli a svým způsobem i vztahy mezi dodavateli. Účelem právní úpravy (jak soutěže o návrh nesměřující k zadání veřejné zakázky, tak zadávacího řízení včetně případné fáze soutěže o návrh) je nastolení regulérní „soutěže“ mezi dodavateli v případech, kdy má dodavatel ve výsledku obdržet „veřejné prostředky“, ať již za vítězný (oceněný) návrh (projekt), nebo za samotné dodávky, služby nebo stavební práce.

Jak jsem již naznačil, kromě povinnosti přijetí právní úpravy zakotvující samotný postup zadavatelů při zadávání veřejných zakázek jsou členské státy povinny zajistit účinný a rychlý přezkum rozhodnutí zadavatele, nápravu zjištěného porušení zákona zadavatelem, případně zabránit dalším negativním následkům cestou opatření vedoucích k pozastavení nebo zajištění pozastavení postupů vedoucích k zadání veřejné zakázky nebo výkonu rozhodnutí zadavatele.

Pojmem směrnice „postupy při zadávání zakázek“ je v uvedeném kontextu logicky nutno rozumět všechny (rozumně myslitelné) postupy zadavatelů upravené předmětnými směrnicemi. Ostatně jak směrnice, tak české předpisy ve svém názvu používají pouze text „zadávání veřejných zakázek“, přestože (logicky – viz výše) upravují i organizování veřejných soutěží o návrh.

Domnívám se tedy, že pod úkony zadavatele (nebo úkony zadavatele při zadávání veřejných zakázek) musíme podřadit jak úkony směřující k zadání veřejné zakázky (včetně těch případů veřejných soutěží o návrh, jejichž účelem je zadání veřejné zakázky), tak úkony při pořádání veřejných soutěží o návrh, jejichž výsledkem je „pouze“ poskytnutí soutěžních cen a plateb, není-li to v tom kterém případě z povahy věci vyloučeno. Zdůrazňuji, že o výkladu nemůže být nejmenších pochyb, vede-li (má-li vést) veřejná soutěž o návrh k zadání veřejné zakázky, neboť tehdy nesporně jde o postup směřující k zadání veřejné zakázky.

V předmětném případě přímo ze soutěžních podmínek vyplývalo, že Národní knihovna vyhlašuje „mezinárodní projektovou architektonickou soutěž na zpracování návrhu a vyhledání zhotovitele projektové dokumentace nové stavby …“, a (tedy) že na tuto soutěž naváže zadání veřejné zakázky na služby v jednacím řízení bez uveřejnění s vítězem (vítězi) této soutěže¹².

S ohledem na hodnotu cen (350.000 EUR) a odměn (90.000 EUR) není pochyb o tom, že i kdyby na soutěž nenavazovalo zadání veřejné zakázky, byl zadavatel povinen postupovat v souladu se zákonem č. 40/2004 Sb. Věcná příslušnost Úřadu k posouzení postupu zadavatele, nebýt zamýšlené návaznosti zadání veřejné zakázky, by čistě teoreticky (viz výše) mohla být předmětem diskuse.

Nepochybuji však o tom, že Úřad byl věcně příslušný k posouzení postupu zadavatele při organizování předmětné soutěže, neboť šlo o postup směřující k zadání veřejné zakázky. Podle směrnice byla soutěž součástí zadávacího řízení¹³, podle zákona o veřejných zakázkách se jednalo minimálně o nezbytnou podmínku zadavatelem deklarovaného úmyslu zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění s vítězem soutěže.

Svým způsobem tento závěr podporuje i samotný Úřad, uvádí-li v dřívějším rozhodnutí o obdobné kauze¹⁴ (jehož odůvodnění, nikoliv však v dále citované části, bylo „okopírováno“ do zkoumaného rozhodnutí): „Orgán dohledu však může přezkoumávat jednací řízení bez uveřejnění navazující na veřejnou soutěž o návrh (§ 27 odst. 5 zákona), a to včetně otázky, zda byly dány důvody k použití jednacího řízení bez uveřejnění. Pokud by veřejná soutěž o návrh proběhla v rozporu s pravidly stanovenými zákonem, bylo by použití § 27 odst. 5 zákona neoprávněné a orgán dohledu by konstatoval jeho porušení.“

Připomínám pak povinnost zajistit nápravu zjištěného porušení zákona zadavatelem, případně zabránit dalším negativním následkům cestou opatření vedoucích k pozastavení nebo zajištění pozastavení postupů vedoucích k zadání veřejné zakázky nebo výkonu rozhodnutí zadavatele¹⁵.

Pakliže zadavatel již v soutěžních podmínkách jasně deklaruje, že s vítězem soutěže povede jednací řízení bez uveřejnění, není v okamžiku znalosti výsledku veřejné soutěže přípustné čekat a riskovat tak, že zadavatel v mezičase zahájí vlastní zadávací řízení, přidělí veřejnou zakázku a uzavře smlouvu. Na podporu tohoto názoru odkazuji jak na samotnou právní úpravu jednacího řízení bez uveřejnění, jehož zahájení logicky není předmětem zveřejnění (hrozí tedy obecně zmeškání), tak na rozsudek Evropského soudního dvora C-26/03 Stadt Halle¹⁶, v němž soud dospěl k závěru, že povinnost členských států zajistit možnost účinného a rychlého přezkumu rozhodnutí učiněných zadavateli se vztahuje rovněž na rozhodnutí učiněná mimo formální postup při zadávání zakázky a před formálním vyhlášením zakázky a že možnost přezkumu nelze vázat na okamžik, kdy postup týkající se veřejné zakázky formálně dosáhne určitého stadia.

K působnosti Úřadu dle zákona č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek

Úřad tvrdí, že nedisponuje pravomocí přezkoumávat postupy zadavatelů při organizování soutěže o návrh ani v současnosti, tedy v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. V duchu svých dřívějších argumentů tento názor podporuje odkazem na text ustanovení § 21 odst. 1¹⁷, § 112 odst. 2¹⁸ a § 102 zákona č. 137/2006 Sb.¹⁹, z nichž dovodil, že je kompetentní jen k přezkoumání úkonů zadavatele při zadávání veřejných zakázek, což není případ soutěže o návrh, neboť ta není zahrnuta mezi zákonem jmenované druhy zadávacích řízení. Svůj názor nově podpořil také poukazem na ustanovení § 17 písm. m) zákona č. 137/2006 Sb., kterým byla zavedena definice „zadáván퓲⁰.

Úřad ani v tomto případě nezpochybňuje, že by byl věcně příslušný přezkoumat jednací řízení bez uveřejnění, které by na soutěž o návrh navázalo. Tehdy by se, dle svých slov, zabýval otázkou, zda předcházející soutěž „byla učiněna v souladu se zákonem“, a v případě zjištění pochybení by „musel konstatovat nezákonné použití jednacího řízení bez uveřejnění (nikoliv tedy soutěže o návrh, k jejímuž přezkoumání nemá Úřad kompetence)“.

Stejně jako v případě aplikace zákona č. 40/2004 Sb. mám za to, že takové odůvodnění neobstojí již s ohledem na text ustanovení § 6²¹ a § 112 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb.²²

Pokud jde o nový poukaz na ustanovení § 17 písm. m) zákona č. 137/2006 Sb., nedomnívám se, že by toto ustanovení mohlo mít podstatný význam – nepřináší totiž nic, co by nemohlo být s jistotou vyvozeno z ostatních ustanovení, a stěží je lze považovat za stěžejní pro posouzení řešené otázky. Nahlédnutím do srovnávací tabulky pro posouzení implementace směrnice 2004/18/ES²³ toto ustanovení ostatně ani nenalezneme. Zato se opět můžeme podívat, jak byl implementován článek 67 odst. 2 této směrnice:

Co je však mnohem důležitější, jak jsem již dříve naznačil, zákonodárce dle obsahu příslušné srovnávací tabulky plně transponoval směrnici Rady 89/665/EHS pokud jde o zajištění účinného přezkumu rozhodnutí zadavatelů, jakož i nápravy zjištěného porušení zákona zadavatelem, a zamezení dalším negativním následkům takového postupu (články 1 a 2 písm. a) směrnice 89/665/EHS byly transponovány ustanoveními § 112, § 117, § 111 odst. 5 a § 118 zákona č. 137/2006 Sb.).

Krom toho však využil také směrnicí předvídaného oprávnění podmínit možnost domáhat se přezkumu postupu zadavatele předchozím uplatněním námitek přímo vůči zadavateli. V následující (zkrácené) tabulce lehce vysledujeme, že dodavatelům byla nesporně přiznána možnost uplatnění námitek proti postupu zadavatele v rámci soutěže o návrh. Je-li tomu tak, bylo by evidentně absurdní, kdyby dodavatel mohl (ve smyslu podmínky následného přezkumu musel) uplatnit námitky, Úřad by však následně nebyl věcně příslušný k přezkoumání takto dříve kvalifikovaně napadeného postupu zadavatele. O výslovném oprávnění podat námitky proti rozhodnutí o výběru návrhu ve veřejné soutěži o návrh²⁴, jakož i obecném oprávnění podat návrh Úřadu „proti všem úkonům zadavatele, které vylučují nebo by mohly vyloučit zásady stanovené v § 6 a v jejichž důsledku hrozí nebo vznikla újma na právech navrhovatele“²⁵, nemůže být pochyb.

Krom toho, pokud Úřad nezpochybňuje povinnost zabývat se později (pozdě) postupem zadavatele v jednacím řízení bez uveřejnění, jehož použití je podmíněno zákonností průběhu předcházející soutěže o návrh, nerozumím (bez ohledu na předcházející úvahy) tomu, proč se zdráhá rozhodnout přímo o zákonnosti postupu zadavatele při organizování soutěže o návrh, nezpochybňuje-li vlastně, že by tento závěr musel učinit, neboť by na něm záviselo posouzení postupu v zadávacím řízení.

Jak jsem již výše naznačil, postup dohledového orgánu je namístě zejména ve stadiu, kdy lze jednání odporující právní úpravě ještě napravit nebo zabránit dalším negativním následkům.

S ohledem na účel právní úpravy zadávání veřejných zakázek dopadající jak na postupy zadavatelů při zadávání veřejných zakázek, tak při organizování veřejných soutěží o návrh, nevidím relevantní důvody k odlišnostem v rozsahu dohledu nad úkony zadavatelů – nepovažuji za možné odmítat výkon dohledu pouze s poukazem na to, že soutěž o návrh není zadávacím řízením. Jak jsem již také uvedl, v předloženém případě nadto musíme vzít v úvahu zejména skutečnost, že nešlo pouze o „čistou“ soutěž o návrh – postup zadavatele nesporně směřoval k zadání veřejné zakázky. I kdybychom tedy rozlišovali mezi soutěží o návrh, na niž nenavazuje zadání veřejné zakázky, a soutěž, na kterou zadání veřejné zakázky navazuje, měl v posuzovaném případě Úřad jednat a případně zasáhnout, a to již ve fázi předcházející oficiálnímu zahájení jednacího řízení bez uveřejnění.

Není pochyb o tom, že národní právní úprava musí být vykládána v souladu se směrnicemi, které implementuje. S odkazem na výše uvedené bych musel odmítnout případnou výhradu Úřadu, že vlastní text zákonů o zadávání veřejných zakázek takovému výkladu brání. Bylo-li by tomu tak snad, upozorňuji obecně na riziko postupu Evropské komise v důsledku nesplnění povinnosti řádné implementace směrnic. Jinak můžeme hovořit „pouze“ o nesprávné aplikaci implementované právní úpravy.

Trvám tedy na tom, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže byl a je²⁶ věcně příslušný k posouzení úkonů zadavatele v rámci soutěže o návrh a rozhodnutí o jejich zákonnosti, případně přijetí dalších opatření, a to minimálně v případech, kdy soutěž o návrh směřuje k zadání veřejné zakázky (v užším slova smyslu), jak tomu bylo v případě postupu Národní knihovny.

Také opakuji, že považuji za nepřípustné nahrazovat rozhodovací činnost neformálními přípisy, které nadto ani neobsahují podrobný a zdůvodněný závěr o případném porušení zákonem zakotveného postupu a proti nimž se nelze ani řádně bránit.

Možnost vyloučení aplikace zákona o zadávání veřejných zakázek v důsledku dopadu pravidel daných zvláštními postupy mezinárodních organizací

S ohledem na obsah posudků předložených Úřadem²⁷, jakož i stanovisko Evropské komise²⁸, nemám důvod pochybovat o tom, že se Národní knihovna nemohla dovolat výjimky z aplikace zákona o zadávání veřejných zakázek²⁹.

Předmětem hodnocení byla otázka, zda lze Standardní regulativy UNESCO pro mezinárodní soutěže v architektuře a územním plánování (dále také jako „Standardní regulativy UNESCO“) a  Pokyny Mezinárodní unie architektů pro mezinárodní architektonické soutěže (dále také jako „Pokyny UIA“) považovat za zvláštní pravidla mezinárodní organizace, podle nichž jsou zadávány veřejné zakázky (podle nichž se postupuje při zadávání veřejných zakázek), ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, a § 18 odst. 1 písm. q) zákona č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (viz poznámku výše).

S ohledem na povahu a účel právní úpravy zadávání veřejných zakázek mám za to, že předmětnou výjimku rozhodně nelze chápat tak, že by zadavatel mohl zvolit, zda bude postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek nebo podle jakýchkoliv pravidel mezinárodní organizace, a v druhém případě tak vlastní volbou uvedených pravidel vyloučit aplikaci zákona o zadávání veřejných zakázek.

S přihlédnutím k příslušné části preambule směrnice Rady 92/50³⁰ i k textu všech tří výjimek, jimiž byla transponována ustanovení článku 5 této směrnice³¹, totiž, domnívám se, může jít pouze o taková pravidla, která již v zásadě „privilegia“ přednostního uplatnění požívají. Nelze tak dost dobře připustit, že by výjimka mohla být aplikována pro případ (zjednodušeně řečeno) rozhodnutí zadavatele použít namísto zákonem stanovených závazných pravidel jiných nezávazných pravidel.

Výše uvedené lze obdobně použít i pro případ aplikace zákona č. 137/2006 Sb., jímž byla implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES.

Shrnu nyní stručně obsah posudku zabývajícího se podrobně povahou Pokynů UIA a Standardních regulativů UNESCO³²:

Mezinárodní unie architektů je mezinárodní nevládní organizací (není subjektem mezinárodního práva veřejného). Posuzované Pokyny UIA nejsou pramenem mezinárodního práva a nejsou z tohoto důvodu pro Českou republiku závazné. Krom toho jsou formulovány jako dokument doporučující povahy.

UNESCO je mezinárodní vládní organizací, Česká republika je členským státem. Posuzované Standardní regulativy UNESCO nejsou mezinárodní smlouvou, nýbrž jednostranným aktem této organizace, jehož účinky je nutno dále posoudit podle zakládající smlouvy organizace. S přihlédnutím k článku IV. odst. 4 Úmluvy, jíž se zřizuje Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a osvětu³³ (dále jen „Úmluva“), je zapotřebí rozlišovat mezi doporučeními členským státům a mezinárodními úmluvami, jež mají členské státy ratifikovat. Doporučení jsou instrumenty, jimiž generální shromáždění „formuluje řídící zásady a normy určené regulovat nějakou otázku a vyzývá členské státy, aby přijaly ve formě národního zákona nebo jinak, podle zvláštností projednávaných otázek a příslušných ústavních pravidel různých států, opatření k realizaci formulovaných zásad a norem na územích pod jejich jurisdikc퓳⁴. Doporučení je tak při neexistenci mechanismu, který by mu ve vnitrostátním právním řádu zajistil závaznou povahu, morálním (politickým) závazkem státu – svým obsahem nezavazuje členské státy (ani přímo subjekty, které podléhají jejich jurisdikci).

Na zmíněné povaze Standardních regulativů UNESCO (právně nezávazný, doporučující akt) nic nemění ani ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy³⁵. Nejde totiž o inkorporační normu (na rozdíl od článku 10 Ústavy)³⁶, ale o pokyn adresovaný státním orgánů. Závazky podle ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy je pak nutno rozumět pouze ty, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva – ustanovení tak „nezavazuje“ nad rámec mezinárodněprávního závazku státu.

S ohledem na text posuzovaných ustanovení zákonů o zadávání veřejných zakázek zpracovatel posudku odmítl výklad, podle kterého by právě tato ustanovení do českého právního řádu mohla „vtáhnout“ obsah Standardních regulativů UNESCO. Přes obecnou možnost existence vnitrostátní právní úpravy, která by propůjčila právní závaznost obsahu některého doporučení mezinárodní organizace (jakou je UNESCO), nelze za taková považovat posuzovaná ustanovení, neboť obsah předmětného doporučení nepřejímají ani na ně neodkazují – hovoří pouze obecně o pravidlech mezinárodní organizace. Za takové situace lze za pravidla mezinárodní organizace ve smyslu posuzovaných ustanovení považovat pouze právně závazné akty.

Oba posudky pak vyslovené závěry podporují poukazem na systematiku výjimek a samotný text ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 40/2004 Sb., respektive § 18 odst. 1 písm. p) a r) zákona č. 137/2006 Sb. (srovnání v tabulce výše).

Mezi příklady aplikace výjimky jsou řazeny situace, kdy mezinárodní nevládní organizace upravuje postupy a pravidla zadávání zakázek (a vyžaduje jejich dodržení) pro případ, že sama nakupuje zboží či služby pro vlastní potřeby, nebo pokud (spolu)financuje projekty na území a ve prospěch členských států.

Stanovisko Evropské komise se zabývalo možností využít pro případ soutěže o návrh výjimku z aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES zakotvenou článkem 15 písm. c) této směrnice, a to při použití Standardních regulativů UNESCO, respektive Pokynů UIA. Rovněž se Komise vyjádřila k možnosti zadání zakázky na projektové práce v jednacím řízení bez uveřejnění vítězi takové soutěže dle článku 31 odst. 3 směrnice.

Úřad Evropské komisi spolu se žádostí o stanovisko předložil „znalecký posudek“³⁷. Situaci pak zřejmě³⁸ v žádosti pouze popsal. Komise pak vycházela z toho, že: „zadavatel uveřejnil zahájení soutěže na architektonický design stavby, avšak následně se již právními předpisy upravujícími veřejné zakázky neřídil“, „došel v průběhu řízení k názoru, že nebyl povinen aplikovat evropské (a české transpoziční právní předpisy), protože může použít pravidla jiné mezinárodní organizace, a odvolal se na článek 15 písm. c) směrnice“.

Evropská komise vyjádřila přesvědčení, že posuzované ustanovení dopadá pouze na případy aplikace specifických zadávacích pravidel mezinárodní organizace odlišných od komunitární úpravy, přičemž musí jít o závazná pravidla, „zpravidla schválená ustavující smlouvou této mezinárodní organizace nebo jejími prováděcími pravidly, tak jak byla stanovena touto ustavující smlouvou“. Pokud jde o závaznost posuzovaných pravidel, odkázala na Úřadem předložený posudek s tím, že nepovažuje za nutné ho dále komentovat.

Poukázala pak obecně na nutnost striktního (úzkého) výkladu výjimek a za příklady aplikace posuzované výjimky označila situace popsané v posudku (viz výše).

Dodala, že posuzované ustanovení směrnice reaguje na potenciální konflikt dvou právních režimů a předchází mu. „V žádném případě však směrnice nedává zadavatelům členských státu EU volnou možnost výběru mezi různými právními systémy.“

V předložené věci pak Evropská komise uzavřela:

„Z informací, které jste poskytla o předmětném případu vyplývá, že daný projekt bude plně hrazen z rozpočtu České republiky, nikoliv z prostředků UNESCO. Proto se domnívám, že zadavatel neměl důvod nepostupovat dle příslušné směrnice 2004/18/ES.

Vzhledem k tomu, že zadavatel nepoužil příslušná ustanovení směrnice pro soutěž o návrh, nemůže se dále odvolávat na její ustanovení o použití jednacího řádu bez uveřejnění v souvislosti se zadáním zakázky následující po soutěži o návrh. Ustanovení článku 31 odst. 3 by bylo možno použít v případě, že zadavatel nejprve správně aplikoval příslušná ustanovení směrnice o soutěži o návrh. V daném případě zřejmě nejsou splněny podmínky pro použití jednacího řízení bez uveřejnění pro zadání projektových prací na stavbu.“

V této souvislosti musím opakovaně důrazně upozornit na to, že nic nenasvědčuje tomu, že by Evropská komise měla k dispozici podklady pro posouzení skutečného dodržení (nedodržení) postupu podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Vycházela zřejmě pouze z popisu situace poskytnutého Úřadem. Její stanovisko pak rozhodně nelze chápat jako vyjádření k regulérnosti předmětné soutěže o návrh. Může být interpretováno pouze tak, že pokud by zadavatel nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice upravujícími soutěž o návrh (zákona o zadávání veřejných zakázek), nemohl by se při zadání zakázky navazující na soutěž o návrh dále dovolávat ustanovení o použití jednacího řízení bez uveřejnění.

Domnívám se rovněž, že při samotném hodnocení postupu zadavatele je zapotřebí vycházet z jeho skutečného postupu, nikoliv pouze z případných tvrzení zadavatele o tom, zda bylo (nebylo) postupováno podle zákona o zadávání veřejných zakázek nebo byla (nebyla) použita výjimka.

Vytýkám-li Úřadu určitou „zmatečnost“ jeho postupu pokud jde o přístup k aplikaci výjimky³⁹, nemohu na straně druhé nepřipomenout, že ani samotná Národní knihovna zprvu nezpochybňovala povinnost postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek, jak plyne z textu soutěžních podmínek.

Aniž budu na tomto místě do detailů porovnávat pravidla pro soutěž o návrh (a navazující jednací řízení bez uveřejnění) zakotvená zákonem o zadávání veřejných zakázek na straně jedné a doporučení obsažená ve Standardních regulativech UNESCO a Pokynech UIA (přenesená do soutěžních podmínek) na straně druhé, nedomnívám se, že by si tato pravidla „překážela“ ve smyslu vzájemné neslučitelnosti. Ve skutečnosti totiž Standardní regulativy UNESCO a Pokyny UIA neobsahují pravidla principielně odlišná od české právní úpravy zadávání veřejných zakázek (včetně soutěže o návrh). Oba režimy kladou důraz na nezbytnost stejného zacházení, nediskriminace a transparentnosti⁴⁰, a předpokládají anonymitu soutěžitelů při hodnocení návrhů.

Standardních regulativy UNESCO a Pokyny UIA obecně obsahují podrobnější procesní úpravu – pokud jde o posuzovaný problém, výslovně zakotvují nezbytnost vymezit požadavky (hodnotící kritéria), případně rozlišit mezi podmínkami povinnými a připouštějícími prostor pro výklad⁴¹, jakož i povinnost diskvalifikovat návrh, který nesplňuje povinné požadavky, pokyny nebo pravidla soutěže⁴².

Spíše pro dokreslení situace stran způsobu řešení případných sporů odkazuji na Standardní regulativy UNESCO a Pokyny UIA (jakož i tomu odpovídající ustanovení soutěžních podmínek)⁴³ a upozorňuji na skutečnost, že předmětem předpokládaného arbitrážního rozhodčího řízení, schváleného UIA („bez uchýlení se k soudním/právním orgánům pořádající země“), by nemohly být spory související s procesem rozhodování nebo udílení ocenění.

Národní knihovna se nemohla dovolat výjimky z aplikace zákona o zadávání veřejných zakázek v důsledku použití Standardních regulativů UNESCO a Pokynů UIA.

Bez ohledu na uvedený závěr nemohu neuznat, že současné využití těchto pravidel (obecně přísnějších než pravidla zakotvená zákony o zadávání veřejných zakázek) principielně jistě skýtalo velmi kvalitní záruky regulérnosti soutěže, a to tím spíše pod získanou záštitou Mezinárodní unie architektů.

Riziko pochybení zadavatele v rámci soutěže o návrh

Nepřísluší mi nyní přímo hodnotit, zda zadavatel pochybil. S ohledem na povahu problému však jistě považuji za zajímavé řešení otázky, zda byla (nebyla) respektována kritéria zakotvená v soutěžních podmínkách (soutěžním programu), či obecně došlo (nedošlo) k nerovnému (nestejnému) zacházení, nesplňoval-li případně vítězný návrh výslovně zakotvený požadavek (který mohl/nemohl mít podstatný vliv na principielní řešení soutěžních projektů), naplňoval však dokonale (a dokonce lépe) samotný účel sledovaný takovým požadavkem.

V soutěžních podmínkách zadavatel kontrolu soutěžních návrhů z hlediska dodržení závazných požadavků soutěže svěřil technické komisi. Ta měla pro porotu vyznačit případné odchylky od soutěžního programu a soutěžních podmínek.⁴⁴ Teprve porota pak měla z posuzování vyloučit mimo jiné návrhy nesplňující obsahové požadavky vypsaných soutěžních podmínek a stavebního programu.⁴⁵

Pokud jsem informován, není nyní sporu o tom, že v soutěžním programu zadavatel uvedl, že národní konzervační fondy musejí být umístěny v nadzemních podlažích⁴⁶, případně že jádro národního konzervačního fondu nesmí být umístěno v podzemních podlažích (ani v nejvyšším nadzemním)⁴⁷.

S přihlédnutím k celkovému rozsahu soutěžního programu, a tím i jednotlivých (vzájemně provázaných) podmínek, však nepochybuji o riziku zjednodušujících a ve výsledku absurdních závěrů, nebylo-li by při posuzování věci současně přihlédnuto ke všem okolnostem problému – povaze jednotlivých zadávacích podmínek (případné přihlédnutí k závažnosti rozlišením běžného a tučného podtrženého písma) a vztahům mezi nimi. Protože není účelné, abych nyní sám podrobně zkoumal soutěžní program, či snad soulad jednotlivých návrhů s ním, dovoluji si alespoň upozornit na velmi zajímavá zjištění Mezinárodní unie architektů⁴⁸:

„porota přezkoumala všech 355 obdržených projektů (s výjimkou jednoho, který došel týden po termínu podání),

porota čelila situaci, kdy většina předložených projektů nesplňovala jeden nebo více mandatorních požadavků,

porota proto jednomyslně rozhodla zvážit všechny projekty co do jejich přínosů, bez ohledu na porušení konkrétních požadavků, a klást důraz spíše na architektonickou hodnotu než na funkční organizaci,

porota projednala skutečnost, že národní archivní sbírka byla u značného počtu nabídek umístěna pod zemí nebo částečně pod zemí; po projednání s představiteli Knihovny bylo jasné, že hlavní starostí je bezpečnost sbírky; otázka případného zaplavení se zdála extrémně nepravděpodobná s ohledem na umístění Knihovny vysoko nad řekou,

porota dále uvážila, že sbírka by byla takto chráněna stabilní termální masou půdy s malou nebo žádnou výměnou energie s vnějším prostředím. Nadzemní prvky by tudíž byly ponechány na minimu, což by mělo příznivý dopad na energetickou spotřebu budovy;

porota také poznamenala, že kvalita celkového designu s ohledem na umístění budovy v označené oblasti byla oceňovacím kritériem číslo jedna, které stanovil zadavatel soutěže.

Řešení navrhované ve vítězné nabídce na umístění sbírky v bezpečném sklepním podzemí bylo považováno za stejně dobré řešení, pokud ne lepší, než předpokládal program soutěže. Požadovaná bezpečnost Národní archivní sbírky je zaručena v nejlepších udržitelných podmínkách. Toto řešení nabízelo plánovací výhody snížením celkové výšky budovy, což byla zásadní úvaha v blízkosti místa světového dědictví.

Ve světle výše uvedeného má UIA za to, že porota jednala seriózně a odpovědně a spravedlivě a objektivně zvážila všechny nabídky. Žádní účastníci by neměli mít jakýkoli pocit, že jejich práce byla hodnocena nespravedlivě. Porota pracovala tak, aby vybrala jako vítěze projekt, který nejlépe odpovídal přání zadavatelů na inovativní a význačnou budovu, která bude zaujímat významné místo v životě českého národa.“

S ohledem na uvedené považuji tím spíše za nezbytné, aby Úřad na základě shromážděných důkazů rozhodoval a svá rozhodnutí řádně odůvodňoval. Ve svém posledním vyrozumění adresovaném Národní knihovně a Ministerstvu kultury Úřad nevysvětluje, co přesně rozumí „shromážděnými podklady svědčícími o nezákonnosti provedené soutěže o návrh“ nebo tím, že „vítězný návrh byl vybrán v rozporu s postupem, který zákon předvídá“. Více Úřad v zásadě nesdělil ani ve vyjádření, kterého se dostalo mé osobě. Ani z něj zatím není zcela zřejmé, jak přesně Úřad dospěl k přesvědčení o tom, že „v průběhu předmětné soutěže zřejmě nebyla dodržena zákonná pravidla, neboť nabídka vítězného účastníka a některé další nabídky nesplňovaly podmínky zadání, což je v rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 137/2006 Sb.“

Můžeme tak pouze spekulovat o tom, že šlo o podmínku umístění národních konzervačních fondů v nadzemních podlažích. Tím spíše je otázkou, jak by se Úřad vyrovnal s dalšími výše naznačenými souvislostmi, a mohl tak dospět k odůvodněnému závěru, že došlo k tvrzenému porušení zásad (transparentnosti, rovného zacházení a nediskriminace) zakotvených ustanovením § 6 zákona č. 137/2006 Sb.

D Závěry

Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem přesvědčen o tom, že podle zákona č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, i podle zákona č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže byl a je věcně příslušný k posouzení úkonů zadavatele v rámci soutěže o návrh a rozhodnutí o jejich zákonnosti, případně k přijetí dalších opatření, a to minimálně v případech, kdy soutěž o návrh směřuje k zadání veřejné zakázky (v užším slova smyslu), jak tomu bylo v případě postupu Národní knihovny.

Rozhodnutím č.j. S133/2007-00143/2007/550-OŠ ze dne 29. června 2007, kterým Úřad řízení zastavil pro nedostatek věcné příslušnosti, Úřad neoprávněně odmítl zabývat se uplatněným návrhem na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele.

Následně Úřad ne zcela pochopitelně měnil své názory a vedl další šetření s nejasným rozsahem i výsledkem a přes shromážděnou dokumentaci a vyjádření dospěl k blíže nezdůvodněným závěrům, jež nadto nebyly vtěleny do rozhodnutí, které by mohlo být řádně přezkoumáno.

Odpírání řádného výkonu dohledu nad dodržováním zákona o zadávání veřejných zakázek pak vedlo k dlouhodobé (trvalé) nejistotě jak na straně zadavatele, tak účastníků soutěže, včetně jejího vítěze.

Pokud jde o vliv Úřadu na mediální obraz kauzy, domnívám se, že minimálně v případech, které jsem specifikoval výše, neodpovídaly mediální výstupy Úřadu skutečnosti. Pozastavit se pak mohu obecně nad případností věcných komentářů k regulérnosti soutěže, popírá-li Úřad přes uplatněné návrhy svou věcnou příslušnost a odmítá rozhodnout.

Tuto zprávu obdrží Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a Národní knihovna České republiky. Bez ohledu na možné závěry týkající se posuzovaného případu postupu Národní knihovny považuji za nezbytné dosáhnout jasného závěru o věcné příslušnosti Úřadu k posouzení úkonů zadavatele v rámci soutěže o návrh a rozhodnutí o jejich zákonnosti v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a to pro účely možných budoucích řízení. V úvahu nechť jsou vzata také rizika žaloby Komise pro případ nedostatečné implementace, či nesprávné aplikace přijaté právní úpravy.

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže proto žádám, aby se ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, ke zjištěním specifikovaným ve zprávě ve lhůtě 45 dnů vyjádřil. Pro případ nesouhlasu s projevenými názory žádám o argumentaci. Chce-li se ke zprávě vyjádřit také Národní knihovna, nechť tak učiní rovněž v uvedené lhůtě.

JUDr. Otakar Motejl, veřejný ochránce práv

¹ § 1 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů:

„Působnost ochránce podle odstavce 1 se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu, správní úřady jim podléhající, Českou národní banku, pokud působí jako správní úřad, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy, a není-li dále stanoveno jinak na Policii České republiky, Armádu České republiky, Hradní stráž, Vězeňskou službu České republiky, dále na zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova, ochranné léčení, zabezpečovací detence, jakož i na veřejné zdravotní pojišťovny (dále jen "úřad").“

² č.j. S133/2007-00143/2007/550-OŠ

³ č.j. P449/2007-00260/2007/550-OŠ

⁴ „Tento zákon se nevztahuje na zadávání zakázek, jestliže …

d) se na jejich zadávání vztahují pravidla daná zvláštními postupy mezinárodních organizací, …“

⁵ „Zakázky zadávané podle mezinárodních pravidel

Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky, které se řídí jinými procesními pravidly a jež jsou zadávány: … c) podle zvláštního postupu mezinárodní organizace.“

⁶ přípis zn. P120/2008/VZ-19359/2008/530/Va ze dne 22. října 2008

⁷ ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů:

„Tento zákon se nevztahuje na zadávání zakázek, jestliže

d) se na jejich zadávání vztahují pravidla daná zvláštními postupy mezinárodních organizací, …“

⁸ www.compet.cz/verejne-zakazky/aktuality-z-verejnych-zakazek/soutez-na-narodni-knihovnu-nebyla-v-poradku/

⁹ magazin.ceskenoviny.cz/tema/index_view.php

¹⁰ zákon č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů;

s účinností od 1. července 2006 zákon č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů

¹¹ v rozhodnutí samozřejmě argumentace tomuto závěru předchází

¹² bod 2.3 soutěžních podmínek „Podmínky zadání veřejné zakázky“: „Veřejná zakázka na služby (na zpracování všech výkonových fází projektové dokumentace, tj. vypracování návrhu stavby, dokumentace k územnímu a stavebnímu řízení, dokumentace pro provádění stavby včetně zásad organizace výstavby a průběhu financování a rozpočtu stavby, zadávací dokumentace stavby pro výběrové řízení na zhotovitele stavby a na autorský dohled nad prováděním a uvedením stavby do užívání) bude zadána v souladu s § 23 odst. 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (v platném znění), v jednacím řízení bez uveřejnění, a to s vítězem (vítězi) architektonické soutěže.

Jestliže vítěz soutěže nebude osoba s platnou autorizací pro ČR, musí uzavřít smlouvu a spolupracovat na všech fázích projektové dokumentace s autorizovaným architektem (architektonickým týmem) z ČR. Tato smlouva bude součástí smlouvy s vítězem soutěže.

¹³ čl. 13 odst. 1 směrnice Rady 92/50/EHS, o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/52/ES: „Tento článek se vztahuje na veřejné soutěže na určitý výkon organizované jako součást řízení vedoucího k zadání zakázky na poskytování služeb, jejíž odhadovaná hodnota bez DPH není menší než: …“

¹⁴ rozhodnutí č.j. S54/2007-00027/2007/550-OŠ ze dne 12. března 2007 ve věci přezkoumání úkonů zadavatele TESTCOM – Technického a zkušebního ústavu telekomunikací a pošt Praha ve veřejné soutěži o návrh "Soutěž o návrh projektu centrální systémový integrátor komunikační infrastruktury veřejné správy", dostupné na www.compet.cz

¹⁵ článek 2 odst. 1 směrnice Rady 89/665/EHS, viz tabulka výše

¹⁶ věc C-26/03 Stadt Halle, RPL Recyclingpark Lochau GmbH vs. Arbeitsgemeinschaft Thermische Restabfall- und Energieverwertungsanlage TREA Leuna, Sbírka rozhodnutí 2005 Strana I-00001:

„Článek 1 odst. 1 směrnice 89/665 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce, ve znění směrnice 92/50 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby, která byla pozměněna směrnicí 97/52, musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost členských států zajistit možnost účinného a rychlého přezkumu rozhodnutí učiněných zadavateli se vztahuje rovněž na rozhodnutí učiněná mimo formální postup při zadání zakázky a před formálním vyhlášením zakázky, zejména na rozhodnutí o určení, zda určitá zakázka je v osobní a věcné působnosti směrnice 92/50 ve znění pozdějších změn. Tato možnost přezkumu je dostupná každé osobě, která má nebo měla zájem na získání určité veřejné zakázky a které v důsledku domnělého protiprávního jednání vznikla škoda nebo jí hrozí, od okamžiku, kdy byla vyjádřena vůle zadavatele, která může mít právní účinky. Členské státy tedy nemohou podmínit možnost přezkumu skutečností, že postup týkající se dotčené veřejné zakázky formálně dosáhl určitého stadia.“ (viz bod 41 a bod 1 výroku)

¹⁷ „Druhy zadávacích řízení

(1) Tento zákon upravuje tyto druhy zadávacích řízení

a) otevřené řízení (§ 27),

b) užší řízení (§ 28),

c) jednací řízení s uveřejněním (§ 29),

d) jednací řízení bez uveřejnění (§ 34),

e) soutěžní dialog (§ 35),

f) zjednodušené podlimitní řízení (§ 38).“

¹⁸ „Úřad

a) vydává předběžná opatření,

b) rozhoduje o tom, zda zadavatel při zadávání veřejné zakázky postupoval v souladu s tímto zákonem,

c) ukládá nápravná opatření a sankce,

d) projednává správní delikty,

e) kontroluje úkony zadavatele při zadávání veřejných zakázek podle zvláštního právního předpisu 62). Tím není dotčena působnost jiných orgánů vykonávajících takovou kontrolu podle zvláštních právních předpisů 63),

f) plní další úkoly, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.“

¹⁹ „Použití soutěže o návrh

(1) Tato část zákona se vztahuje na zadavatele, pokud předpokládaná hodnota soutěže o návrh odpovídá nejméně finančnímu limitu stanovenému prováděcím právním předpisem podle § 12 odst. 1 pro veřejné zakázky na služby. Veřejný zadavatel může postupovat podle této části zákona i tehdy, pokud předpokládaná hodnota soutěže o návrh tohoto finančního limitu nedosáhne.

(2) Tato část zákona se nevztahuje na pořádání soutěže o návrh

a) v případech, ve kterých se tento zákon nevztahuje na zadávání veřejných zakázek podle § 18 odst. 1 písm. a) až c) a § 18 odst. 1 písm. p) až r),

b) v případech, ve kterých se tento zákon nevztahuje na zadávání veřejných zakázek podle § 18 odst. 1 písm. i), pokud jde o veřejného zadavatele,

c) v případech, ve kterých se tento zákon nevztahuje na zadávání veřejných zakázek podle § 19 odst. 2 písm. a), pokud jde o sektorového zadavatele,

d) sektorovým zadavatelem v souvislosti s výkonem jiné než relevantní činnosti podle § 4 nebo v souvislosti s výkonem relevantní činnosti, pokud působnost tohoto zákona ve vztahu k této relevantní činnosti byla vyloučena v souladu s § 20.“

²⁰ „Pro účely tohoto zákona se rozumí …

m) zadáváním závazný postup zadavatele podle tohoto zákona v zadávacím řízení, jehož účelem je zadání veřejné zakázky, a to až do uzavření smlouvy nebo do zrušení zadávacího řízení; zadáváním se rozumí i postup zadavatele směřující k zadání veřejné zakázky v dynamickém nákupním systému, a řízení, ve kterém veřejný zadavatel zadává veřejnou zakázku na základě rámcové smlouvy, …“

²¹ „Zásady postupu zadavatele

Zadavatel je povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.“

²² „Úřad vykonává dohled nad dodržováním tohoto zákona, při kterém přezkoumává zákonnost úkonů zadavatele s cílem zajistit zachování zásad podle § 6.“

²³ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby

²⁴ § 107 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb.:

„Rozhodnutí o výběru nejvhodnějšího návrhu

(1) Rozhodnutí o výběru nejvhodnějšího návrhu nebo návrhů činí zadavatel. Zadavatel oznámí své rozhodnutí všem účastníkům soutěže o návrh. Pokud je rozhodnutí zadavatele odlišné od rozhodnutí poroty, uvede zadavatel v oznámení rozhodnutí odůvodnění svého rozhodnutí. Pro možnost podání námitek platí § 110 a § 111 obdobně.“

²⁵ § 114 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů – viz tabulka

²⁶ jak podle zákona č. 40/2004 Sb., tak zákona č. 137/2006 Sb.

²⁷ vyjádření Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, v.v.i., ze dne 4. ledna 2008;

expertní posudek prof. JUDr. Pavla Šturmy, DrSc., vedoucího katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, ze dne 15. dubna 2008

²⁸ stanovisko Evropské komise, Generálního ředitelství Vnitřní trh a služby, č.j. MARKT C3/PW/gc D(2008) 20809 ze dne 5. srpna 2008

²⁹ § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných zakázek:

„Tento zákon se nevztahuje na zadávání zakázek, jestliže

d) se na jejich zadávání vztahují pravidla daná zvláštními postupy mezinárodních organizací, …“

obdobně § 18 odst. 1 písm. q) zákona č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů:

„Zadavatel není povinen zadávat podle tohoto zákona veřejné zakázky, jestliže …

q) jsou zadávány podle zvláštních postupů či pravidel mezinárodní organizace, …“

³⁰

„vzhledem k tomu, že v oblasti služeb mají platit stejné výjimky jako ve směrnicích 71/305/EHS a 77/62/EHS, pokud jde o bezpečnost státu nebo utajované skutečnosti a přednost dalších pravidel pro zadávání zakázek v návaznosti na mezinárodní dohody a pravidel týkajících se rozmístění vojsk nebo pravidel mezinárodních organizací“

„Whereas, in the field of services, the same derogations as in Directives 71/305/EEC and 77/62/EEC should apply as regards State security or secrecy and the priority of other procurement rules such as those pursuant to international agreements, those concerning the stationing of troops, or the rules of international organizations“

³¹

čl. 5 směrnice Rady 92/50/EHS, o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby,

§ 4 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů

„Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky, které se řídí odlišnými procesními pravidly a jsou zadávány:

„Tento zákon se nevztahuje na zadávání zakázek, jestliže…

b) podnikům v členských státech nebo ve třetí zemi v návaznosti na mezinárodní dohodu vztahující se k rozmístění vojsk;

c) se jejich zadávání řídí zvláštními procesními pravidly a zakázky jsou zadávány v návaznosti na mezinárodní smlouvu, vztahující se k pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky 10) nebo k vyslání ozbrojených sil České republiky na území jiných států, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv,

c) podle zvláštního postupu mezinárodní organizace.

d) se na jejich zadávání vztahují pravidla daná zvláštními postupy mezinárodních organizací,

a) v návaznosti na mezinárodní dohodu uzavřenou mezi členským státem a jednou nebo více třetími zeměmi, které se týkají služeb, jež jsou zamýšleny pro společnou realizaci nebo využití nějakého projektu signatářskými státy; každá dohoda se oznamuje Komisi, která může konzultovat Poradní výbor pro veřejné zakázky zřízený rozhodnutím Rady 71/306/EHS;“

e) jsou zadávány v návaznosti na mezinárodní smlouvu uzavřenou mezi členským státem Evropské unie a jiným než členským státem Evropské unie nebo jinými než členskými státy Evropské unie, za účelem realizace nebo využití společného projektu smluvními stranami; uzavření takovéto smlouvy musí být sděleno Komisi Evropského společenství (dále jen "Evropská komise")

³² expertní posudek prof. JUDr. Pavla Šturmy, DrSc., vedoucího katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, ze dne 15. dubna 2008

³³ „Usnáší-li se valné shromáždění na přijetí návrhů, které mají býti předloženy členským státům, musí rozlišovati mezi doporučeními členským státům a mezinárodními úmluvami, jež členské státy mají ratifikovati. V prvém případě stačí prostá většina; v případě druhém se vyžaduje dvoutřetinová většina. Každý z členských států předloží příslušným národním činitelům doporučení nebo úmluvy nejpozději do jednoho roku po skončení zasedání valného shromáždění, na němž byly přijaty.“

³⁴ zde prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc., ve svém posudku odkazuje: „H. Saba, L´activité quasilégislative des institutions spécialisées des Nations Unies, Recueil des Cours ADI, vol 111, 1964-I, s. 646-647“

³⁵ „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“

³⁶ „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

³⁷ expertní posudek prof. JUDr. Pavla Šturmy, DrSc., vedoucího katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, ze dne 15. dubna 2008

³⁸ Text žádosti o stanovisko jsem neobdržel, proto budu vycházet ze stanoviska Komise.

³⁹ V prvotním správním řízení se uplatněnými poukazy na výjimku Úřad ani nezabýval, pouhé dva měsíce poté právě na ní založil závěr o neshledání důvodů k zahájení správního řízení z vlastní iniciativy a nakonec po získání posudků a vyjádření Komise dospěl k závěru, že její použití není namístě.

⁴⁰

článek 4 Standardních regulativů UNESCO

„Pravidla a podmínky mezinárodní soutěže jsou pro všechny soutěžící shodné“

§ 25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb.:

„…V zadávacím řízení je zadavatel povinen dodržovat zásady stejného zacházení se všemi zájemci a uchazeči s výjimkami uvedenými v § 87, zákazu diskriminace a transparentnosti.“

§ 94 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb.:

„Dohled nad dodržováním tohoto zákona vykonává Úřad pro ochranu hospodářské soutěže …, při kterém přezkoumává zákonnost úkonů zadavatele s cílem zajistit transparentnost zadávání veřejných zakázek a dodržování zásad stejného zacházení a nediskriminace zájemců a uchazečů o veřejné zakázky.“

§ 6 zákona č. 137/2006 Sb.:

„Zásady postupu zadavatele

Zadavatel je povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.“

⁴¹

článek 10 Standardních regulativů UNESCO:

„V podmínkách mezinárodní soutěže… budou jasně uvedeny:

(A) účel soutěže a záměry vyhlašovatele;

(B) povaha problému, jenž má být vyřešen;

(C) veškeré praktické požadavky, jež mají soutěžitelé splnit.“

§ 75 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb.

„Soutěžní porota vyhodnocuje pouze anonymně podané návrhy, a to na základě kritérií obsažených ve vyhlášení veřejné soutěže o návrh. …“

článek 11 Standardních regulativů UNESCO:

„Podmínky musí jasně rozlišovat mezi povinnými požadavky podstatné povahy a těmi, jež soutěžiteli poskytují svobodu výkladu, jež by měla být co nejširší. Všechny soutěžní návrhy budou předloženy v souladu s pravidly.“

Pokyny UIA:

„Je třeba mít na paměti, že zveřejnění podmínek představuje nabídku zakázky, která je pro vyhlašovatele závazná. Registrací do soutěže soutěžitel tuto zakázku přijímá. Program (doplněný odpověďmi na otázky soutěžitelů) představuje právní základ této zakázky, jež je závazná pro vyhlašovatele i soutěžitele.“

⁴²

článek 45 Standardních regulativů UNESCO:

„Porota diskvalifikuje jakýkoli návrh, jenž nesplňuje povinné požadavky, pokyny nebo pravidla soutěže.“

§ 75 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb.

„Soutěžní porota vyhodnocuje pouze anonymně podané návrhy, a to na základě kritérií obsažených ve vyhlášení veřejné soutěže o návrh. …“

Soutěžní podmínky vyhlášené Národní knihovnou:

12.3 Důvody pro vyloučení ze soutěže

12.3.1 Porota vyloučí z posuzování všechny návrhy, které

• nesplňují obsahové požadavky vypsaných soutěžních podmínek a stavebního programu

• nesplňují požadavky anonymity dle soutěžních podmínek,

• nedošly v požadovaném termínu.

12.3.2 Soutěžící berou na vědomí, že všechny soutěžní návrhy, které nesplní předepsané závazné podmínky obsažené v těchto vypsaných soutěžních podmínkách, je soutěžní porota povinna vyloučit z řádného posuzování.

⁴³

Standardní regulativy UNESCO a Pokyny UIA:

Soutěžní podmínky vyhlášené Národní knihovnou:

„Jelikož žádná pravidla, jakkoli pečlivě vypracovaná, nemohou vyloučit veškeré možnosti vzniku sporu, musí pravidla soutěže obsahovat ustanovení o řešení sporů a rozhodčím řízení

„19. ŘEŠENÍ ROZPORŮ

Členové poroty jsou ve všech etapách jedinými rozhodci, až do konečného udělení ocenění.

19.1 Členové poroty jsou jedinými arbitry ve všech stadiích soutěže, až do konečného udělení cen.

V případě sporu nesouvisejícího s procesem rozhodování nebo udílením ocenění bude záležitost řešena v arbitrážním řízení schváleném UIA, bez účasti soudních orgánů země vyhlašovatele.

19.2 V případě sporu, který nesouvisí s procesem vyhodnocování nebo udělování cen, bude záležitost řešena rozhodčím řízením, schváleným ze strany UIA, a to bez uchýlení se k právním orgánům pořádající země. Spor musí být uplatněn u UIA do 14 dnů od doručení výsledku soutěže.

Rozhodčím tribunálem může být Komise UIA pro mezinárodní soutěže.

Jiná arbitrážní procedura může spočívat ve jmenování tří rozhodců, přičemž jeden bude jmenován každou ze stran a třetího jmenuje Komise UIA pro mezinárodní soutěže“

19.3 Jiné rozhodčí řízení by mohlo zahrnovat jmenování tří arbitrů, kdy by každá strana sporu jmenovala jednoho a třetího by určila Komise UIA pro mezinárodní soutěže.“

⁴⁴ bod 11.2 soutěžních podmínek

⁴⁵ bod 12.3.1 soutěžních podmínek

⁴⁶ část 2 soutěžního programu – Specifické požadavky na řešení stavby s ohledem na charakter jejího využití, bod 2. 1 Základní charakteristika využití stavby včetně požadavků na dispozičně-provozní řešení, bod 2.3 Provozní schéma

⁴⁷ bod 2.4 Specifika vybraných skladišť a provozů ve správě OSOF (odboru správy a ochrany fondů)

⁴⁸ citace z přílohy prohlášení Mezinárodní unie architektů ze dne 11. června 2007 dostupného na www.nkp.cz/files/zprava_uia.pdf