V Brně dne 27. listopadu 2009

 Sp. zn.: 4606/2007/VOP/DK

Závěrečné stanovisko ve věci rekultivace skládky TKO Újezd-Líšnice u Mohelnice

A – Rekapitulace šetření

  Dne 2. 10. 2007 se na veřejného ochránce práv obrátil starosta obce Líšnice u Mohelnice (dále také „stěžovatel“) se žádostí o prošetření postupu Městského úřadu Mohelnice jakožto stavebního úřadu, který povolil změnu stavby – rekultivace skládky TKO Újezd-Líšnice. Stěžovatel uvedl, že rekultivace skládky byla původně nařízena městu Mohelnice referátem životního prostředí Okresního úřadu Šumperk v roce 1993 z důvodu zjištěného znečištění podzemní vody způsobeného vadným provedením izolace 2. etapy skládky. Okresní úřad Šumperk (dále také „OkrÚ Šumperk“) i Městský úřad Mohelnice (dále také „MěÚ Mohelnice“) jako stavební úřad ve svých rozhodnutích přitom stanovily, že do lokality se v průběhu rekultivace nebude navážet další odpad. Stěžovatel uvedl, že namísto toho byla od roku 1997 lokalita využívána k ukládání nejrůznějšího odpadu společností, která měla smluvní vztah s městem Mohelnice. Rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice proto stěžovatel vnímal jako snahu dodatečně legalizovat toto protiprávní jednání. Město Mohelnice si přitom pozemek parc.č. 273/4 v k.ú. Líšnice ve vlastnictví obce Líšnice pronajalo do roku 2008 za účelem provedení rekultivace. Místo toho byl i tento pozemek protiprávně využit k dalšímu navážení odpadů.

Na základě pověření veřejného ochránce práv JUDr. Otakara Motejla dle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o veřejném ochránci práv jsem se vyřízení podnětu ujala já a ve věci jsem zahájila šetření. Jeho výstupem byla zpráva o šetření ze dne 6. května 2009, ve které byl podrobně zdokumentován průběh kauzy a provedeno právní hodnocení činnosti státní správy. Zásadní závěry zprávy lze shrnout takto:

1.  Zákaz dalšího návozu jakéhokoliv odpadu byl výslovně stanoven jak v rozhodnutí o uložení nápravných opatření referátu životního prostředí Okresního úřadu v Šumperku ze dne 22. 2. 1993, tak v na něj navazujícím stavebním povolení stavby „Stavební úpravy – asanace skládky TKO Újezd-Líšnice“ ze dne 2. 7. 1993 vydaným Městským úřadem v Mohelnici.

2.  Od roku 1997 do roku 2003 docházelo ze strany města Mohelnice ve spolupráci s podnikatelem Ladislavem Vyplašilem (resp. společností MAVYLA, s. r. o.) ke skrytému skládkování, tj. provozování skládky bez povolení příslušných správních úřadů.

3.  Na zákazu návozu dalších odpadů do úplného dokončení rekultivace a asanace skládky nic nezměnilo ani rozhodnutí krizového štábu v době povodní v roce 1997 (samo o sobě právně pochybné), které dočasně umožnilo na skládku navážet odpady po dobu trvání stavu ohrožení – toto rozhodnutí umožňovalo navážet odpady skutečně pouze dočasně a za podmínky, že po skončení povodňového stavu budou odpady odvezeny k likvidaci na řádnou skládku.

4.  Příslušné orgány státní správy, které byly na dění na skládce systematicky upozorňovány od roku 2001 ze strany obce Líšnice, nevyvodily z jednání města Mohelnice ani podnikatele Ladislava Vyplašila žádné důsledky a neuplatnily žádný právními předpisy předvídaný sankční postih.

5.  Rozhodnutím Městského úřadu v Mohelnici, stavebního úřadu, ze dne 20. 7. 2006 byla povolena tzv. změna stavby před dokončením, a sice stavby „asanace (rekultivace) skládky TKO Újezd-Líšnice“. Obec Líšnice se proti tomuto rozhodnutí odvolala. V tomto jednání obec Líšnice oprávněně spatřovala snahu o dodatečnou legalizaci protiprávního stavu.

6.  K odvolání zrušil výše uvedené rozhodnutí Krajský úřad Olomouckého kraje dne 23. 6. 2008 a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu projednání. Vyslovil přitom závazný právní názor, že bylo procesní chybou stavebního úřadu řízení o dodatečném povolení stavby zaměněno za řízení o změně stavby před dokončením. Upozornil na skutečnost, že stavebník (město Mohelnice) neprokázal vlastnické nebo jiné právo k stavbou dotčeným pozemkům (mj. těch ve vlastnictví obce Líšnice). Krajský úřad rovněž potvrdil, že v rámci stavebního povolení neměly být žádné další odpady naváženy, a stavebnímu úřadu tak stanovil, aby pokračoval v řízení o odstranění stavby. S těmito závěry krajského úřadu jsem se ve zprávě o šetření ztotožnila a v návaznosti na to bylo požadováno, aby stavební úřad co nejrychleji ukončil protiprávní stav rozhodnutím o řízení o odstranění stavby.

B – Reakce na zprávu o šetření

Městský úřad Mohelnice mi své vyjádření ke zprávě o šetření zaslal dne 1. 6. 2009. Uvedl v něm mimo jiné, že činnost na předmětné skládce byla obnovena až po jednání Okresního krizového štábu v Šumperku v roce 1997. Od roku 2003, kdy byla činnost ukončena, měla pak probíhat jednání s obcí Líšnice o dořešení problému. Městský úřad dále zdůraznil, že po celou dobu byla skládka pod dohledem kontrolních orgánů, které neshledaly porušování zákona, o čemž svědčí zápisy z prováděných kontrol. Pokud se jedná o podmínku stanovenou v rozhodnutí o uložení nápravných opatření referátu životního prostředí Městského úřadu v Šumperku ze dne 22. 2. 1993, tato zněla doslovně takto: „Na skládku nesmí být přivezen a uložen žádný jiný odpad než ten, který byl na skládce v době podání žádosti.“ Dle úřadu nebyl touto podmínkou vysloven zákaz ukládání materiálu, ale pouze upřesněn druh, který lze i nadále ukládat. Jinými slovy, že na skládku bylo možno i nadále navážet stejný druh odpadu, který se na skládku doposud navážel, nikoliv jiné druhy odpadu. Městský úřad v Mohelnici dále dodal, že povinnosti týkající se monitoringu skládky jsou plněny – monitoring je prováděn v různém rozsahu a v různých časových intervalech od roku 1991 až do současnosti. Závěrem úřad ve svém vyjádření dodal, že od roku 2003 se snaží město Mohelnice vyjednávat s obcí Líšnice, nemůže ale vyhovět jejím finančním požadavkům, pokud jde o odprodej pozemků v jejím vlastnictví, na kterých se nyní skládka také nachází. Za tím účelem si město nechalo vypracovat posudek, dle kterého odpovídá cena pozemku pod skládkou cca 430.000,- Kč, zatímco obec Líšnice požaduje za pozemek 6 mil. Kč. V současné době pak pokračuje správní řízení o odstranění stavby, které vede stavební úřad. Z toho důvodu nelze stanovit konečné vyřešení problematiky skládky TKO.

Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc (dále také „inspekce“), zaslala své vyjádření dne 10. 6. 2006. V něm znovu popsala svůj postup v roce 2002 v návaznosti na kontrolu předmětné lokality, kterou inspekce provedla dne 4. 9. 2002. S ohledem na obsah kontrolního protokolu učinila dne 6. 9. 2002 podnět k prošetření adresovaný Okresnímu úřadu Šumperk, referátu regionálního rozvoje, coby nadřízenému orgánu stavebního úřadu Městského úřadu Mohelnice. Dne 16. 9. 2002 obdržela inspekce vyjádření Okresního úřadu Šumperk, kterým jí tento úřad sdělil, že stavební povolení týkající se asanace (rekultivace) skládky TKO Újezd-Líšnice je nadále platné, přičemž stavba má být dle jeho názoru prováděna v souladu s ověřenou projektovou dokumentací. Závěrem bylo inspekci sděleno, že k provedení státního stavebního dohledu je příslušný stavební úřad v Mohelnici. Inspekce následně o tomto informovala obec Líšnici. Následně se dne 18. 9. 2002 obrátila na Okresní úřad v Šumperku, který požádala o vyjádření, zda tato skládka v rámci stavby asanace nyní neobsahuje jiné odpady než ty, které byly na skládce v době podání žádosti o vydání stavebního povolení (za tím účelem inspekce předala úřadu evidenci odpadů využívaných v rámci stavby v lokalitě skládky TKO Újezd-Líšnice). Okresní úřad v Šumperku na to zareagoval dopisem ze dne 2. 10. 2002, že neshledává přijímané odpady svým charakterem v rozporu s původním záměrem (stavební povolení). Inspekce tedy své vyjádření uzavírá s tím, že v dané věci nemohla postupovat jinak, a její postup nebyl vadný.

Krajský úřad Olomouckého kraje ve vyjádření ke zprávě o šetření ze dne 1. 6. 2009 uvedl, že nemá námitek ani připomínek ke skutkovým zjištěním. Pokud se jedná o postup krajského úřadu, podotkl ovšem, že krajskému úřadu nebyl v rámci delimitace kompetencí při rušení Okresního úřadu Šumperk (ke dni 1. 1. 2003) předán žádný spis nebo písemnost týkající se ukládání odpadu v předmětné lokalitě nebo akce „Stavební úpravy asanace skládky TKO Újezd-Líšnice“, a to ani z oblasti vodního hospodářství, ani z oblasti odpadového hospodářství. První podnět k této stavbě a ukládání odpadů v ní byl na krajský úřad podán teprve dne 27. 4. 2003. Krajský úřad pak okamžitě zareagoval, již následujícího dne (28. 4. 2003) proběhla kontrola v místě této „stavby“ a zjištěné skutečnosti byly zaprotokolovány. Tímto dnem se krajský úřad dozvěděl o existenci předmětné skládky a následně pak okamžitě podnikl kroky k získání informací o této akci, o které již po první provedené kontrole byly pochybnosti, zda se nejedná o tzv. „skryté skládkování“, neboť tato lokalita nebyla vedena v evidenci povolených a existujících skládek na území Olomouckého kraje. V krátké době krajský úřad zajistil vyjádření dotčených správních úřadů a již dne 14. 5. 2003 uspořádal pracovní setkání zástupců jednotlivých zainteresovaných stran (Olomouckého kraje, Města Mohelnice, krajského úřadu, Městského úřadu Mohelnice a firmy MAVYLA, s. r. o.). Na tomto jednání bylo rozhodnuto o okamžitém ukončení ukládání odpadů. Z výše uvedeného krajský úřad v závěru svého vyjádření dovozuje, že v poměrně krátkém časovém úseku dosáhl nápravy protiprávního stavu. K námitce, proč krajský úřad nedal v dané době inspekci nebo Městskému úřadu v Mohelnici podnět k uložení sankce za spáchaný správní delikt, krajský úřad uvedl, že tyto příslušné orgány státní správy na úseku odpadového hospodářství byly již ze své předchozí úřední činnosti o celé problematice ukládání odpadů v předmětné lokalitě prokazatelně informovány.

C – Právní hodnocení – stanovisko

Jak vyplývá z ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, po obdržení vyjádření úřadu ochránce sdělí úřadům i stěžovatelům své závěrečné stanovisko a jako jeho součást opatření k nápravě.

  S ohledem na doručená vyjádření výše uvedených úřadů konstatuji, že v tomto závěrečném stanovisku musím setrvat u závěrů předcházející zprávy o šetření, tak jak jsou shrnuty v části A tohoto závěrečného stanoviska, a tak jak jsou blíže odůvodněny v právním hodnocení postupu orgánů státní správy obsaženém ve zprávě o šetření ze dne 6. května 2009 (na kterou v podrobnostech odkazuji).

  S ohledem na to, že k ukončení skrytého skládkování na skládce TKO Újezd‑Líšnice došlo již v roce 2003, považuji nyní za nezbytné se v tomto závěrečném stanovisku zaměřit zejména na řešení nelegální situace. V tomto směru považuji za klíčový postup Městského úřadu v Mohelnici, stavebního úřadu, a u tohoto úřadu vedené řízení o odstranění stavby. Přesto bych se ještě krátce ráda vyjádřila k vyrozuměním, která mi zaslaly Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc, a Krajský úřad Olomouckého kraje.

  Je skutečností, že řešení situací obdobných případu skládky TKO Újezd‑Líšnice vyžaduje dostatečnou a účinnou koordinaci a součinnost orgánů státní správy příslušných na úseku odpadového hospodářství a na úseku stavebního řádu. Ve zprávě o průběhu šetření bylo zachyceno, jaké kroky inspekce v roce 2002 provedla, přičemž nebylo nijak zastíráno, že se inspekce v rámci dvou kontrol v daném roce učiněných obrátila i na referát životního prostředí Okresního úřadu Šumperk i na příslušný stavební úřad v Mohelnici. Ve zprávě je ovšem řečeno, že inspekce nebyla při těchto kontrolních krocích dostatečně důsledná a tvrzení obsažená ve vyjádřeních obou oslovených úřadů nijak dále neprověřila. Domnívám se, že pokud by si inspekce vyžádala podkladová rozhodnutí,[1] mohla sama posoudit, zda jsou podmínky obou rozhodnutí na dané skládce skutečně plněny, jinými slovy, zda je v rámci rekultivace vůbec umožněno navážení nějakých odpadů, příp. jaké kategorie. Podmínka úplného zákazu navážení na danou skládku vyplývá z obou rozhodnutí z roku 1993. Bylo-li tedy ve vyjádření OkrÚ Šumperk a MěÚ Mohelnice naznačeno, že k určitým navážkám dochází, bylo v působnosti inspekce posoudit, zda navážené materiály jsou, či nejsou odpadem, který na skládku již nebylo možno navážet. Akceptuji ovšem, že primární odpovědnost ležela v dané době na obou prve zmíněných úřadech, jejichž vyjádření v rámci inspekcí vyžádané součinnosti byla zcela v rozporu s vydanými rozhodnutími a zastírala reálný protiprávní stav.

  Pokud jde o vyjádření krajského úřadu, rovněž k tomu mohu podotknout, že ve zprávě o průběhu šetření byl pozitivně hodnocen způsob, jakým krajský úřad, resp. hejtman Olomouckého kraje, v celé záležitosti zaintervenoval poté, co mu byl doručen podnět ze dne 27. 4. 2003 upozorňující na dění v lokalitě. V důsledku této intervence došlo k ukončení dalšího skrytého skládkování a navážení odpadů pod záminkou rekultivace. Domnívám se ovšem, že tím nemělo být řešení tohoto protiprávního stavu ukončeno. S ohledem na rozsah nelegálního navážení a na skutečnost, že celou dobu se tyto aktivity děly bez povšimnutí, resp. s posvěcením Městského úřadu v Mohelnici (viz výše zmíněná sdělení, která Městský úřad v Mohelnici zaslal inspekci jako odpověď na její žádost o součinnost a ze kterých vyplývalo, že další navážení odpadů bylo dle MěÚ Mohelnice v souladu s vydanými rozhodnutími o rekultivaci skládky), mohl krajský úřad využít svých dozorových pravomocí, jež vyplývají z ustanovení § 78 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Dle ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona krajský úřad kontroluje, jak jsou právnickými osobami, fyzickými osobami oprávněnými k podnikání a obcemi dodržována ustanovení právních předpisů a rozhodnutí ministerstva a jiných správních úřadů v oblasti odpadového hospodářství. Domnívám se, že v dané situaci měl krajský úřad příležitost tuto kontrolu provést v návaznosti na jím iniciované jednání, které vedlo k dalšímu navážení odpadů. Krajský úřad mohl tímto způsobem prověřit, jak po celou dobu, kdy k navážení na skládku pod záminkou rekultivace docházelo, nakládalo město Mohelnice s komunálním odpadem, jakož i prověřit jednání podnikatele Ladislava Vyplašila, a to buď sám, nebo podnětem na příslušné orgány státní správy (zejména inspekci). Prověřením by také zjistil, že inspekce i Městský úřad v Mohelnici sice byly o stavu v lokalitě prokazatelně informovány, nezastávaly ovšem stanovisko, že je uvedený stav protiprávní. Dle mého názoru by v takovém případě nemuselo dojít k uplynutí lhůt pro projednání příslušných správních sankcí. Krajský úřad také mohl svým podnětem iniciovat bezprostřední zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby.

  Při současném stavu věci považuji za zásadní další postup stavebního úřadu v Mohelnici v návaznosti na rozhodnutí krajského úřadu o odvolání obce Líšnice, které bylo stavebnímu úřadu doručeno dne 27. 6. 2008 a právní moci nabylo dne 30. 6. 2008. Pokud se jedná o vyjádření, které mi Městský úřad v Mohelnici zaslal v reakci na zprávu o průběhu šetření, v prvé řadě nemohu akceptovat tvrzení, že podmínku o zákazu navážení jakéhokoliv odpadu je možno vykládat výše nastíněným způsobem, a sice, že tato podmínka pouze zakazovala navážení jiného odpadu než toho, který se již na skládce nacházel. Vyjdeme-li ze skutečnosti, že opatření k nápravě byla v lokalitě nařízena právě z toho důvodu, že z odpadů na skládce již uložených unikají škodlivé látky, bylo zcela nesmyslné ukládat, že na skládku je zakázáno dovážet pouze jiné odpady, než jaké se na skládce již nacházejí. Irelevantnost takového výkladu jednoznačně plyne i ze stavebně‑technického a vodohospodářského popisu provedení jednotlivých prací, jak je stanovilo stavební a vodoprávní povolení z roku 1993, kde se v zásadě počítá pouze s přemístěním na skládce již naskladněných vrstev, obnovení izolace skládky a následné přemístění naskladněné hmoty zpět na toto nově odizolované místo. Dále pokud se jedná o monitoring „rekultivované“ skládky, Městský úřad v Mohelnici mi k mojí žádosti zaslal informace a kopie dokladující jeho tvrzení, že monitoring lokality stále probíhá. Z těchto podkladů vyplývá, že k určitému monitorování vlivu skládky na podzemní a povrchové vody docházelo. Tuto skutečnost kvituji alespoň v tom směru, že vlivy stávající nerekultivované skládky jsou v určitém rozsahu známy. Pro úplnost ovšem podotýkám, že rozhodnutí o uložení nápravných opatření ze dne 22. 2. 1993 stanovilo, že monitoring se až do doby ukončení realizace vodohospodářského zabezpečení bude provádět na určených hydrogeologických vrtech 1krát měsíčně, 1krát za tři měsíce, 1krát za šest měsíců. V této frekvenci se monitoring na skládce neprováděl, a tato podmínka tak naplněna rovněž nebyla.

V návaznosti na rozhodnutí krajského úřadu o odvolání mě stavební úřad vyrozuměl, že dle tohoto rozhodnutí pokračuje v řízení o odstranění stavby. Dosavadní vývoj řízení byl následující. Dne 26. 8. 2008 oznámil stavební úřad pokračování v řízení a stanovil datum ústního jednání na 30. 9. 2008. Na něm byl vlastník stavby (město Mohelnice) seznámen s tím, že postavil stavbu bez stavebního povolení nebo ohlášení nebo v rozporu s ním. Zároveň byl vyzván a poučen opatřením ze dne 6. 10. 2008, aby uvedl stavbu do souladu se stavebním zákonem, případně požádal o dodatečné povolení této stavby, spolu s předložením podkladů stejných, které je třeba předložit k žádosti o stavební povolení. Město Mohelnice bylo rovněž poučeno, že pokud ve stanovené lhůtě nepředloží úplnou žádost o dodatečné povolení s požadovanými podklady, stavební úřad vydá rozhodnutí o odstranění stavby. Za tímto účelem stavební úřad řízení přerušil do doby podání této žádosti, nejdéle však do 30. 4. 2009.

  Dne 30. 4. 2009 oznámil stavební úřad pokračování v řízení a poskytl účastníkům řízení lhůtu pro seznámení s podklady rozhodnutí. Zároveň upozornil stavebníka, že nebylo o dodatečné povolení zažádáno a že po uplynutí stanovené lhůty bude vydáno rozhodnutí o odstranění stavby.

  Dne 22. 5. 2009 požádalo město Mohelnice o prodloužení stanovené lhůty z důvodu doložení aktualizovaných dokladů a navrhlo, aby jedním z podkladů řízení byl i znalecký posudek z oblasti životního prostředí, který by posoudil vliv činnosti během manipulace a vyvážení v případě transferu materiálu ze skládky na jinou lokalitu. Stavební úřad rovněž shledal, že jelikož se vede řízení o odstranění stavby z důvodu, že stavebník nedoložil doklad, jímž by prokázal, že je vlastníkem pozemku nebo stavby, anebo má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, je třeba k řádnému posouzení doložit stanovisko dotčeného orgánu odboru životního prostředí MěÚ v Mohelnici. Z toho důvodu stavební úřad řízení opět přerušil, a to do 31. 7. 2009.

  Opatřením ze dne 9. 6. 2009 si stavební úřad vyžádal stanovisko MěÚ v Mohelnici, odboru životního prostředí. Současně si vyžádal stanovisko Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje. Dne 28. 7. 2009 stavební úřad objednal znalecký posudek k vymístění TKO Újezd-Líšnice, který stanoví podmínky během transferu materiálu ze stavby na jinou lokalitu, tak aby se eliminovalo případné riziko negativního vlivu na životní prostředí. Stavební úřad dále na základě zjištění úmrtí účastníka řízení V. H. přerušil dne 4. 8. 2009 řízení pro předběžnou otázku a pro shromáždění úplných podkladů, a následně dne 6. 8. 2009 oslovil soudní komisařku pověřenou projednáním dědického řízení po zemřelém se žádostí o sdělení okruhu dědiců pro určení účastníků řízení. Dne 31. 8. 2009 obdržel stavební úřad sdělení okruhu neodmítnuvších dědiců. Dne 11. 9. 2009 obdržel požadované odborné posouzení (zpracovaná spol. SITA CZ, a. s., Praha).

  Dne 23. 9. 2009 oznámil stavební úřad pokračování řízení, oznámil změnu okruhu účastníků a vyzval k seznámení s podklady ve lhůtě do 20. 10. 2009. Současně vyzval dotčené orgány státní správy, aby ve stejné lhůtě sdělily svá stanoviska.

  Z výše uvedeného popisu je zřejmé, že řízení běží již od června, resp. srpna 2008, a k dnešnímu dni nebylo vydáno rozhodnutí o odstranění stavby. Z hlediska formálních procesních lhůt sice nelze konstatovat závažnější průtahy (výjimkou je doba dvou měsíců, která uběhla mezi doručením rozhodnutí krajského úřadu o odvolání a oznámení pokračování v řízení stavebním úřadem), i když je otázkou, zda určité lhůty stanovené úřadem byly adekvátně dlouhé a zda bylo nutno vyhovovat dalšímu prodloužení lhůty za účelem doložení aktuálních dokladů ze strany stavebníka. Na druhé straně jsem si vědoma, že délka řízení se v daném případě odvíjí od předmětu řízení a nutnosti zjistit přesně a úplně skutkový stav. Domnívám se ovšem, že již nejsou další důvody pro odkládání vydání rozhodnutí a prodlužování protiprávního stavu způsobeného počínaje rokem 1997. Urychlené dořešení celé záležitosti ze strany stavebního úřadu považuji v daném okamžiku skutečně za nezbytné.  

  Závěrem si dovoluji ještě jednou připomenout a apelovat na všechny příslušné správní úřady, jejichž postup byl předmětem mého šetření, že řešení obdobných případů skrytého provozování skládky v rámci nařízených asanačních nebo rekultivačních prací se neobejde bez efektivní a důkladné součinnosti orgánů příslušných na úseku stavebním a odpadového hospodářství.

D – Opatření k nápravě

V souladu s výsledky provedeného šetření ve smyslu ustanovení § 18 a ustanovení § 19 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, s přihlédnutím ke krokům a opatřením, které byly v dané věci již učiněny, navrhuji jako opatření k nápravě, aby Městský úřad Mohelnice dokončil bez dalšího prodlení a v zákonem stanovených lhůtách řízení o odstranění nepovolené stavby „Asanace skládky TKO Újezd-Líšnice“, a to tak, že vydá rozhodnutí ve věci.

V případě, že k tomu nedojde, krajský úřad z moci úřední v souladu s ustanovením § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, učiní příslušná opatření v rámci ochrany proti nečinnosti.

Závěrečné stanovisko zasílám Městskému úřadu Mohelnice a Krajskému úřadu Olomouckého kraje.

Závěrečné stanovisko dále obdrží Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc, a stěžovatel.

RNDr. Jitka  Seitlová, zástupkyně veřejného ochránce práv

[1] Tj. rozhodnutí o uložení nápravných opatření ze dne 22. 2. 1993 vydané OkrÚ Šumperk a stavební povolení o povolení stavby „Stavební úpravy – asanace skládky TKO Újezd-Líšnice“ ze dne 2. 7. 1993 vydané MěÚ Mohelnice.