Policie ČR neproplácela nezákonně nařizované přesčasy

Na ochránkyni se obrátil stěžovatel, který nesouhlasil s postupem Policie ČR Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje a Městského ředitelství policie Ostrava v řízení o jeho žádosti o proplacení přesčasových hodin za roky 2007 a 2008 v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, které odpracoval jako příslušník Policie ČR zařazený na operačním středisku Městského ředitelství policie Ostrava.

Zákon o služebním poměru sice umožňuje nařídit policistovi přesčasy v rozsahu až 150 hodin v kalendářním roce, ale pouze v důležitém zájmu služby. Za takové přesčasy mu nenáleží zvláštní odměna, protože je pokrývá služební příjem. Teprve až služba přesčas nad 150 hodin za rok je placená. Stěžovatel však namítal, že v jeho případě nebyla dodržena podmínka důležitého zájmu služby, protože přesčasy mu byly nařizovány nikoli k plnění zvláštních úkolů či v mimořádných situacích, ale z důvodu dlouhodobě neřešeného nedostatečného personálního zajištění operačního střediska. Podle jeho názoru tedy nešlo o přesčasy podle zákona a měly být zaplaceny.

Stížnost podle ochránkyně ilustruje problém, který se objevuje nejen u policistů, ale také u dalších bezpečnostních složek (například vězeňská služba nebo armáda), a který už opakovaně řešily i správní soudy. Veřejná ochránkyně práv proto v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu konstatovala, že služba, která se nařizuje nad rámec základní doby služby, musí mít charakter výjimečnosti, tj. musí být vyvolána situací, kterou nebylo možné předvídat (např. neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, momentální indispozice nebo absence některého příslušníka). Aby se jednalo o přesčas, nesmí být taková služba dopředu plánovaná k pokrytí dlouhodobého nebo trvalého nedostatku příslušníků nebo v situacích, které bylo možné předvídat při plánování směn (např. plánovaná dovolená, studijní pobyt, dlouhodobá pracovní neschopnost). Pokud by byly přesčasy dopředu plánovány, stírá se rozdíl mezi základní dobou služby a službou nad její rámec a z přesčasu se pak stává pravidelný způsob zajištění úkolů bezpečnostního sboru. Jestliže byl tedy vedoucí pracovník operačního střediska nucen řešit plánované či dlouhodobé snížení počtu příslušníků nařízením služeb nad rámec základní doby služby, měla za to být stěžovateli přiznána poměrná část platu. Podle ochránkyně postupovalo Městské ředitelství policie Ostrava nesprávně, když tuto pravidelně plánovanou službu nařizovalo jako přesčas v rámci limitu 150 hodin započítaných do služebního příjmu. Služba přesčas by měla být nařizována spíše výjimečně a nelze ji chápat jako další fond služby, z něhož je možné libovolně čerpat až do výše 150 hodin ročně. Je třeba, aby nadřízený příslušník nařízení přesčasu alespoň v minimální míře odůvodnil, aby bylo zřejmé, že jde o důležitý zájem služby, jak předpokládá zákon.

Podle ochránkyně se tedy Městské ředitelství policie Ostrava a Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje dopustily pochybení, když zamítly žádost stěžovatele o proplacení služeb přesčas, aniž by zkoumaly, zda k nařízení přesčasu byly dány zákonné podmínky. Jako opatření k nápravě navrhla, aby ředitel krajského ředitelství podal ministru vnitra podnět k přezkumu (tento krok může udělat pouze služební funkcionář nebo účastník, nikoli ochránkyně).

Ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje závěry ochránkyně odmítl a nepodal ministru vnitra podnět k zahájení přezkumného řízení podle zákona o služebním poměru. Ochránkyně o záležitosti informovala policejního prezidenta. Protože postup ochránkyně nepřinesl nápravu pro stěžovatele, rozhodla se ochránkyně zveřejnit případ jako formu sankce vůči řediteli Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje.

 Zpráva o šetření ochránkyně (256.1 kB, Adobe Acrobat dokument)

 Závěrečné stanovisko (243.2 kB, Adobe Acrobat dokument)